Na vytoužené dva dny volna jsem se těšila jako na smilování. Rovněž se mi stýskalo po mých milovaných Valachách. Bylo jasné jakým směrem vyrazit. Dlouho jsem ovšem uvažovala kam přesně. Měla jsem pár favoritů, ale vzhledem k tomu, že byl státní svátek a většina lidí měla volno, bála jsem se, že bude všude přelidněno. Pak mi padla do oka tradiční trasa na Bystřičku přes Vidče, tentokrát však bez Bystřičky směrem na Malou Lhotu a skály na Medůvce. Nutno říct, že jsem s sebou výjimečně měla i mužský doprovod - dokonce dvojitý. Na cestu se ke mně přidali oba Martinové. Jeden můj a druhého Martina znáte už také z některého z předchozích vyprávění.

Start z Frenu v 9:00 se samozřejmě nezdařil (plánovala jsem vyjet ještě dříve, což se ovšem se zlou potázalo) a tak jsme se zhruba po půl 10 vydali vstříc naší oblíbené Pindule. Když říkám oblíbené, myslím to maximálně ironicky, protože ten úsek fakt nesnáším a to z obou stran. I když od Frenu mi to připadá snesitelnější, než od Rožnova. Bohužel se do Rožnova jinak dostat nedá, pokud to člověk vyloženě nechce objíždět přes hory. Ten den byl provoz opravdu na maximu, místy to bylo opravdu na palici a neskutečně jsme se těšili, až se dostaneme někam do klidnějších míst. Což se nám částečně povedlo v samotném Rožnově, kdy jsme chvilku jeli po cyklo Bečvě. Ovšem i tam jsme jeli s dalšími cyklisty ve frontě. Naštěstí jsme za nedlouho odbočovali na Vidče, kde jsme jeli po místní komunikaci a kde jsem mimochodem taky tolik aut ještě nezažila. Mám takový pocit, že tady začíná být s autíčkama kapánek těsno.

Po té, co jsme zdolali další kopec, jsem na mostě marně hledala nápis, který mě před lety dostal a to „Území pivního gangu“. Most byl natřený a po nápisu ani památky. Čert ví, jak je na tom Pivní gang. Pracně nastoupané metry do Vidče zase sjíždíme a co nevidíme, zrovna je tu pouť. Lidí, jak much, stánky s blbostma a pár kolotočů. Snažíme se prokličkovat mezi lidma a mizíme za kostelem, kde je už klidněji a mimoto nás čeká další kopeček. Kluci statečně šlapou a já se šourám vedle kola. Tady to nevyjedu nikdy. Asi se vyplatí i říct, že počasí nám až moc vyšlo a je docela hic. Kór v tomto kopci, kde není žádný stín. Samozřejmě se nikdo z nás nemazal a už o pár hodin později je to cítit. Ochranu před sluncem opravdu nezanedbávejte, i když to třeba vypadá, že pařák nebude.

Když se doplazím na rozcestí Pod Spinou, kluky nevidím a propadám panice, že jeli kam neměli. Okamžitě volám a prý odbočili správně a čekají na odpočívadle. Z čehož vůbec nechápu, kde teda jsou, protože cestou žádné popisované odpočívadlo není. No jedu dál s tím, že je tady ponechám svému osudu a koho nepotkám - nově vybudované odpočívadlo i s klukama. Loni tady fakt, ale nic nebylo Teď krom bytelného zastřešeného odpočívadla je zde i vývěska s mapou a informaci o místních zajímavostech. Všechny znám a všude jsem byla Ať jde o toleranční kostel ve Velké Lhotě nebo o kulaté kameny ve Vidči. Zmíněné je i mé srdcové místečko U Javora, které je popisováno ve smyslu, že tam je konec světa. Já bych řekla, že naopak - tam svět začíná.

Ještě operativně navštěvujeme místní 561 m vysoký bezejmenný vrcholek slibující parádní výhledy. A tady to začíná. Ta panoramata jsou tak nádherná, že to slovy opravdu popsat nejde. Valašsko si opravdu nelze nezamilovat.

Na bezejmenném vrcholku

Dále už fičíme po cyklotrase okolo vršku se zajímavým pojmenováním Dálnice. Cestu přes Videčské Paseky a Včelí stezku záměrně míjíme, abychom měli co navštívit příště. Zmiňovanou vyhlídku U Javora však rozhodně nevynecháváme. Celou dobu jsem klukům tvrdila jaká je to U Javora topovka a když jsme přijeli na místo, tak mě opravdu hodně zklamala nepokosená tráva, která byla člověku cca po pás. Ač se to nezdá, vadilo to výhledu a místo to poměrně degradovalo. Byla jsem zde několikrát a vždycky bylo vzorově pokoseno, teď jsem nafotila jen pár fotek, protože ta vysoká tráva fakt na fotkách vypadá blbě a celkově mě to dost otrávilo. Rozhodli jsme se, že zde aspoň posvačíme. Stejný nápad jako my, pochopitelně ve stejný okamžik, měla i rodinka, která si zde přijela zapiknikovat a přišli pár minut po nás. Dneska jsme U Javora zkrátka měli peška. To je tak, když chce člověk něco někomu ukázat.

Od Javora mimojiné i vidíme, jaký krpál nás opět čeká. Táhlý kopec bez stínu nás čeká až do Velké Lhoty. Kompenzují to alespoň bohaté výhledy na všechny strany. S Martinem 2 fotíme, jak o život a mezitím nám můj Martínek ujede kdoví kam. Na co máme ty mobily? Šťastně se shledáváme ve Velké Lhotě, kde se rozhodně nepárali s informační cedulí. Můžeme si vybrat, zda jsme v Malé či Velké Lhotě.

Každopádně, dle mapy z Malé Lhoty se vydáváme konečně směr Medůvka doprovázeni modrou turistickou značkou. Na začátku trasy nám ještě uhýbá traktor, který sváží dřevo, ale pak máme cestu jen pro sebe. Výhledy jsou zde samozřejmostí. Koukám, jestli náhodou neuvidím někde Bystřičku, ale nedaří se mi. Z pohodové vyjížďky nás vytrhne až Martin 2, který nám opravdu nečekaně předvádí salto na svém kole, načež se rozplácne o asfalt. Nikdo z nás nechápe, co stalo. Nýbrž Martin 2 se okamžitě zvedá, hovoří něco o tričku a přední brzdě a ujišťuje nás, že je ok. Před zákeřností přední brzdy mě v dětství varovali poměrně často. Nevím, zda Martina 2 ne. Faktem je, že na to, jak hrozivě ten pád vypadal z toho i s kolem vyvázli prakticky bez zranění. Krom odřených kolínek a ruky, jejíž způsob dezinfekce si budu dlouho  pamatovat, jsme to my nesli snad hůř než on.

Tato nehoda se stala prakticky už před odbočkou na skály na Medůvce, takže byl hlavní bod programu trochu zastíněn touto nečekanou událostí. Co jsem o skalách vyčetla na chytrém lezeckém webu: skalní útvar z křemičitých pískovců tvoří jedna věž a dvě okrajovky, nejvyšší blok měří cca 10 m. Skály tedy nejsou nijak velké, ale prý co se týče obtížnosti jsou docela významné. A je tu pěkný výhled Ještě mě zaujalo kolik různých malůvek je ve skalách vyryto. Od hlavy boha Radegasta, dveří na wc, půllitra až po vytesaný obličej.

Byť medůvkovské skály vypadaly maličké, i tak jsem k nim měla respekt a na rozdíl od kluků jsme se vzdala možnosti lehkého šplhu. Ono by asi ani nebylo rozumné se v sandálech někde škrábat po šutrech. Po té, co si kluci „pochodili“ po skalách jsme udělali několik společných fotek a Martinovi 2, který měl ten den asi fakt špatnou karmu zrovna volali, že se zavírá jeho oblíbená brněnská hospoda. Takže má nepříliš pozitivní zážitky hned po sobě. Kdoví, zda s námi ještě někam pojede.

Skály Medůvka

Vrchol výletu byl za námi a už nás čekala jen cesta domů. Modrá značka je zároveň zaznačená, jako cyklotrasa, ovšem když se stezka stáčí směr Brňov, tak je to terén pro kvalitního horáka. Navíc jsme z této stezky někde blbě odbočili, ale fakt luxusně jsme se projeli pěkným lesem po nenápadné pěšině mezi stromy. V jednom místě jsme projížděli úžasným stromovým portálem, kde stromy byly nasázené tak úhledně vede sebe, že to vypadalo jako záměr vytvořit chodbu ze stromů. Ovšem po návratu na modrou už to růžové nebylo. Pro pěší ok, ale cyklotrasu by zde určitě nezakreslovala!

U zastávky Brňov jsme hned zamířili na pivo, bo to musí být. Na čepu byl teda jen Radegast, takže jsme dali po jednom kusu (krom mého Kofolového Martínka) a uháněli jsme dál. Nedaleko od nás se nacházel další skalní útvar zvaný Jarcovská kula. Nezbylo než jen zopakovat, že je nutné si nechat i něco na příště a vydat směrem na Hrachovec, kde se napojíme na cyklo Bečvu a pak už poslušně do Rožnova. Než jsme dojeli do Hrachovce, tak jsem myslela, že asi už zkolabuju. Z ničeho nic kopec fakt jak sviňa a jak se táhl! Nevýhoda toho, když plánujete trasu sami je, že ani nemáte koho seřvat za to, kudy to jedete.

Teprve až jsme se napojili na cyklo Bečvu to už bylo piánko. Pohodovka, navíc ve stínu podél řeky. Na téhle cyklostezce mě to fakt baví. V Zašové potkáváme sympatický cyklobar a co čert nechtěl na čepu jsou Svijany! Jedeme tam a jak to tak bývá docela jsme tam zakufrovali. Sedělo se fajně, pivo bylo luxusní, proč spěchat. Nikdo z nás si ovšem nevšiml, že se nad námi zatáhla obloha. Jak to tak bývá, jakmile jsme vyjeli začalo pršet. Chvíli jsme jeli v dešti a pak jsme schovali pod jedním z mostů. Naštěstí to byla jen přeháňka a po pár minutách jsme pokračovali dále. Jako bonus se cestou ukázala krásná duha nad střítežským kostelem.

Duha nad Stříteží

A to je víceméně konec. Po vyšlapání Pinduly, kde jsme dojeli už za tmy, nezbývalo než výletík oficiálně ukončit. Martin 2 ještě pokračoval do Hodoňovic, my jsme zůstávali ve Frenu. Chvilku po našem příjezdu domů začalo pršet už fest i s bouřkou. Díky bohu, že to vydrželo až na večer. Další výlety na Valachy nás čekají asi až o dovolené v srpnu. Počasí musí vyjít, protože plánů není zrovna málo! Ještě suma sumárům: najeto zase nějakých 70km, dle měření gps Martina 2. Já byla tak šikovná, že se mi podařilo dvakrát si vynulovat cykloměřák, takže musím spoléhat na mapy a Martinovo 2 měření.

Fotky jsou ZDE

Trasa v mapy.cz

 Zdroj infa o skalách: http://www.horosvaz.cz/skaly-sektor-120/