Lysá hora. Musím se přiznat, že ji moc často nenavštěvuju. Pro některé lidi je to vyloženě kultovní záležitost. Já zde zavítala naposled loni na konci léta. Prostředí bylo tehdá docela odpudivé. Po celé trase rozkopáno kvůli pokládce elektrického kabelu, pohledy ukrajinských a romských pracovníků opřených o lopaty, tak nic moc příjemného. V poslední době je Lysá slavná hlavně na facebooku. Každý postuje fotky výšlapů, hodně lidí se tam po vzoru Jána Čupy svlíká, baníkofci tam protestují proti policajtům. Páteční den je nádherně slunečný a webkamera prozrazuje perfektní výhledy až na Slovensko. Na Tatry bych se ráda podívala. Ač to nebylo v plánu rozhoduju se, že to na Lysou zajdu otočit, když jsem teď pár dní ve FnO. Na idosu filtruju vlaky na Ostravici a vybírám polední spoj.

Přestože vyrážím až v pravé poledne, tradičně nestíhám a vlak na Ostravici dobíhám. Zpocená jsem nejen, jak se říká na prdeli, ale úplně všude. Ihned co vejdu do motoráku dostávám další teplotní facku, protože je přetopeno, jakoby vlak nejel na Ovici, ale na Sibiř. K tomu je plno, takže musím k někomu přisednout. Orosená přisedám k nějaké dívčině. To je zas reprezentace

Vysaunovaná vystupuju na Ostravici a dívám se, že se zde nějak přemnožily semafory. Chvíli na to si vzpomínám, že jsem loni viděla ceduli o opravě přejezdů z fondů EU. Aha tak to jo, už mi to dává smysl, proč tolik semaforů a závor. Je to z dotace.

Co říci k cestě po červené značce z Ostravice, když ji každý zná? Netěším se na úvodní asfaltovou část. Pro aspoň částečné zpříjemnění si pouštím do sluchátek Billyho Idola. Po nekonečné namrzlé asfaltce kličkuju a uskakuju autům. Od Opičárny už jen uhýbám turistům jdoucím z Lysé. Nahoru nejde skoro nikdo, dolů pravidelně lidi potkávám. Na Butořance už konečně lesem. Jde se dobře. Je prošlápnuto, sníh je pevný, neklouže to. V duchu už spřádám plány, jak to rozjedu jako za mlada na mém klaun kluzáku, který jsem zakoupila u nás v Hrušce za 29.90 Kč. Klaun kluzák byl navržen pro malé sportovce, s oblíbeným motivem klauna a nosností 50kg.  Perfektní pro lidi, co nesnášejí klauny a mají 10 kilo přes váhu, ale nekupto za to za ty prachy. Už jsem s ním sjížděla Javorník a kupodivu přežil.  

Pohled z Větrů

Ani se sebou moc vyjímečně nebojuju ->rozuměj dýchací pauzy a úvahy, který debil toto vymyslel. Je i teplo, jdu s rozeplou bundou a na hlavě mám jen čelenku. Docela si lebedím. Výhledy mám jisté, sluníčko svítí a ta krásně pocukrovaná krajina! Stromy jsou jako s polevou, užívám si to.  Kousek pod Velkými Větry potkávám místní celebritu - otužilce Jána Čupu, zrovna ho dívčina natáčí při modelovém běhu. Na Větrech je pohled na sluncem zalitý vrcholek k nezaplacení. Už jen kousek. Vítr mě šlehá do tváře, kluzák připevněný na batohu si dělá, co chce a ledovka ze stromů, když párkrát sejme tož nic příjemného. Když vstanu na vrcholku jsem fakt v sedmém nebi a okamžitě mířím na Tatranskou vyhlídku. Jsou tam!! Výhled je parádní, to se Lysé opravdu nedá upřít. Lituju jen toho, že Canona mám doma a musím si vystačit s půjčeným kompaktem. Však se svět nezboří, když sníh bude modrý. Solidně fučí, přesto čučím do dáli poměrně dlouho. Napadá mě, že by Martínka mohla potěšit moje fotka s Tatrama v pozadí. S kompaktem by to nemusel být problém, aby mě někdo vyfotil. Oslovuju muže sedícího opodál. Souhlasí, že mě vyfotí s Tatrami. Napřed reklamuje, že já jsem vidět, ale hory ne. Celkově než něco vyfotí, tak mi to připadá jako věčnost. Xicht mi bičuje vítr a když mi konečně podá foťák, že hotovo, dívám se, že vznikla jediná fotka samozřejmě nepoužitelná se zavřenýma očima a hubou dokořán. Hm.

Fotím ještě pár výhledů, natočím video, obcházím vysílač a nesmí chybět návštěva vrcholového obelisku. Mávám mému milovanému Javorníčkovi, webka mě zaznamenala, takže můžu do Šantánu trochu se vyhřát. Jak můžete vidět na fotkách, Šantán je tradičně zapadán, takže sestupuju po sněhových schodech pod lavinu. Původně stáj patřící k Bezručově chatě, která po jejím vyhoření převzala občerstvovací funkci a za léta působení se stala doslova legendární, má před sebou poslední sezónu fungování. Po otevření nové Bezručovy chaty (mělo by být již letos), bude Šantán zbourán. Na jeho místě je prý projektován podzemní dren a nad ním výsadba zeleně. 

Zapadaný Šantán

Lidí moc zatím není, objednávám svařák a asi 4 minuty dokonce sedím u stolu i sama, než si někdo přisedne. Nevídané. Ale lidí přibývá. Vypiju svařák a vyrážím na cestu dolů, i když zrovna dnes by rozhodně nebylo od věci zůstat na západ slunce.

Dolů se vydávám kudy jsem přišla. Chci jet, jenže to prostě nejde. Cestou nahoru jsem šla prakticky sama, teď jde nahoru procesí. Proto většinu trasy šlapu s klaun kluzákem v ruce. Pod Lukšincem odbočuju směr Malenovice s vidinou méně lidí a projížďky. Lidi chodí i zde a trasa je rozhňahňaná, takže nic. Nakonec si přijdu na své nad Veličky a také pod nimi. Ve výsledku tady teď sedím s naraženým zadkem Slunce zrovna zapadá a tak má okolní les krásný nádech. Škoda je, že Lysou už nevidím. U Veličků, což je další legendární občerstvovací zařízení, které od roku 1825 nepřetržitě provozuje rod Veličků a jak praví známé moudro: „Kdo nebyl u Veličků nebyl v Beskydech“, uvažuju o závěrečném pivu. Mám rezervu na bus, ale nějak se mi na pivo nechce. Příště to napravím. Nasedám na kluzák a jedu do údolí. Nakonec pak pěšky šlapu až na zastávku Ivánek, než bus dojede a odveze mě do Fno. Cesta není moc příjemná, zadek mám durch mokrý a není tady chodník. Když přijedeme do FnO při vysedání z busu málem lehnu na namrzlém nástupišti. Naštěstí to ustojím. Pán s lyžemi jdoucí za mnou to štěstí nemá. Nakonec ale odchází po svých. Po překonání náledí výlet oficiálně ukončuji, přežili jsme já i klaun kluzák. Dneska se mi na Lysé fakt líbilo

Zrcadlovka zůstala doma, takže fota jsou z Malého Nikona TU