Letošní rok je na výstupy do Beskyd zatím poměrně skoupý. Mimoto, že každý druhý den fučí, letošní nezima stojí za prd. Díky bohu za to, že jsem si v rámci šetření nekoupila sněžnice! No k tématu. Předminulou sobotu jsme s Martínkem a jeho kámošem taky Martinem vyrazili navštívit Travný. Já tam ještě nebyla, Martínek stejně tak a jeho kámoš, tak ten už tam byl. Travný spolu se Smrkem jsou takoví nástupci Lysé hory – pokud to tak lze nazvat. Alespoň mi to tak připadá, když čtu různě na netu názory lidí na výstavbu chat a václavák na Lysé hoře. Spousta lidí vyzdvihuje právě klid, který na těchto horách oproti Lysé hoře nacházejí. Osobně mi Lysá hora nikdy příliš k srdci nepřirostla. Ač je to královna Moravskoslezských Beskyd, mám raději jiné hory.

Vyrazit na Travný byl můj nápad, Martínkův byl přibrat svého kámoše již zmiňovaného Martina. Popisovat ho asi moc nebudu, ale opravdu existuje  No snad si je nespletete, to bych nerada Vydali jsme se po modré z Pražma a sestup byl plánován po zelené do Morávky. Výlet byl samozřejmě spojen se sběrem keší. První keš u kostela na Pražmě, nám chvíli zabrala. Hlavně děda v bílém favoritu, nám odlov příliš neusnadnil. Zvládli jsme a šlapali jsme na další záchytný bod kopec Obora 709 m n. m. Cesta byla aktivně využívaným hospodářským lesem, což dokazovala rozježděná cesta (díkybohu nebylo mokro). Na rozcestí Hájenka (Na Přelači) jsem obhlížela dřevěné stavení s prosklenou verandou a nápisem „jelikož se zde krade, tento pozemek je monitorován skrytou kamerou, jste na soukromém pozemku, vypadněte!“ Proč ten despekt? Chápu, že jsme v ČR, ale ne každý se sem štrachá s úmyslem vykradnout chalupu. A stejně bude-li ji chtít někdo vykrást vykrade ji tak i tak. 

Na Přelači

Před 2 lety jsme tudy s Martínkem šli na Kozlanku, přes náš budoucí business plán – obnovu sjezdovky. I když s tím nevyzpytatelným počasím, co panuje v posledních letech, bych do toho asi už nešla. Sjezdovka se příliš nezměnila, jen snad trochu víc zarostla. Po sněhu ani památky, takže jsme si ji letos nesjeli po prdeli jako onehdá. Výhledy jsou z Přelače i ze sjezdovky a fakt stojí za to. Avšak čím výš po sjezdovce člověk stoupá, postupně se výhled ztrácí mezi stromy. Ale Hjondé, ten je vidět snad odevšad  Po té co jsme se vyškrábali na Kozlanku nám Martin 2 nabídl pomeranče, trochu jsme spočli, dle mého Martínka „už zase, furt jen spočíváme“ a pokračovali jsme dál. Cesta se na chvíli srovnala a tak jsme si užívali rovinky. To se ale brzy změnilo a stoupání se zdálo být nekonečné. Avizované tři kilometry uvedené na přelačském rozcestníku se rozhodně nezdály jako tři.  Po cestě jsme potkali opravdu dost lidí, nepočítala jsem je přesně na kusy, ale přes 20 jich určitě bylo. Vesměs všechny po cestě nahoru, když jsme sestupovali po zelené do Morávky, nešla ani noha. Ve stoupání, které se fakt strašně táhlo jsem Travný několikrát proklela. Když jsem vyfuněla část stoupáku a mezi stromy prosvítalo nebe a už to vypadalo, že vrchol je pár kroku objevil se další stoupák.

Pozitivní bylo, že při stoupání byly aspoň částečné výhledy opět na nepřehlédnutelné Hjondé a okolní obce. Protože ze samotného Travného není vidět nic. Když jsem pořád lopotila do toho kopce, napadalo mě, zda Travný vůbec nějaký ten vrchol má a v mapě to nebyl jen nějaký mýtus Mýtus to nebyl, opravdu jsme došli. Ihned jsem zamířila k vrcholovému rozcestníku – potvrzeno Travný, vrchol 1203 m. Výš už to dneska nebude. Martínek se mezitím vytratil, tak jsem si akčně vytáhla vrcholovou knihu, že se zaloguju v tom na mě volá, ať jdu za ním, jestli chci keš. Tak schovám vrcholovku a jdu za ním. Mezitím dochází Martin druhý, který se zdržel při focení sluncem ozářených smrčků. Keš nacházíme, logujeme a vracíme se zpět na vrchol. Mezitím došli další 4 lidičci. Na vrcholu sníh a hlavně zima! Každý z nás oblíká, všecko, co najdeme ve svých batozích. Jelikož jsem jediná, kdo nese termosku s čajem, musím dát teplý nápoj k dispozici. Ostatní lidičci pomalu odchází, schodou okolností po naší příchozí modré značce. Dva z nich jsou sporťáci – asi bráchové. Jeden toho druhého koučuje: „a teď tě chci konečně vidět běžet“. No proč ne, jen chodníček ve vrcholové partii je vcelku namrzlý… Snad hoši dobře doběhli do svého cíle a námraza jim ani na malý okamžik nezměnila směr cesty. 

Travný vrchol

Zima začíná být vlezlá, takže se taky poroučíme. Poslední rozloučení s Travným a snad někdy se možná sejdeme. Dolů volíme zelenou přes Malý Travný do Morávky. Jak jsem již řekla, po cestě dolů nepotkáme ani nohu. Za to polámaných stromů po vánoční vichřici je tady spousta. Některé jsou zlomené dost zvláštně. Odbočujeme k partyzánskému bunkru – tomu co z něj zbylo. Dle infa z webu turistika.cz byl v r. 1944 zničen nacisty. Nyní bych ho popsala jako vydlabanou obdélníkovou díru cca 5x3 m ve svahu. Zjišťujeme, že nestíháme bus a bude třeba vypustit dvě keše a podstatně zrychlit náš sestup do údolí. Krom nestíhání autobusu přichází na řadu naše vzpomínky na předloňský Travný Trek. Počasí se tehdy vyznamenalo, na Travný se jít nedalo, tak  byli organizátoři nuceni udělat jen okruh podél hory. A jak jsme zjistili nedošli jsme ani na ten Malý Travný a já byla tehdy úplně mrtvá, jako bych došla až úplně nejvýš  

Výšvih od Sviňorek jsem měla v živé paměti. Neskutečný krpál. Avšak teď jsme šli z kopce. Stromy nad výšvihem jsou vyrubané, takže se naskýtá krásný výhled na Morávku a panorama okolních hor. Byla jsem přinucena zúčastnit se skupinového focení, xicht díky bohu úspěšně skrývám. Docela lituju, že sebou nemám Canona, panorama by nemuselo být špatné. Ale to si říkám vždycky, a pak zůstane jen u „nastřílených fotek“ a málokdy si vzpomenu na to je poskládat. 

Pohled na Morávku při sestupu

Ve ski areálu Sviňorky se kupodivu lyžuje, i když sníh jsme nechali dávno za sebou. Jdeme kolem sjezdovky po bike-suicide-trial a nestačíme se divit, na kolik způsobů je zde možno přizabít sebe i své kolo. Martin 2 se zde nabodl na chrastí, nevím co dělal, ale prostě se to stalo. Já mám už od nepaměti úchylku na to, když někdo zakopne, nebo se do něčeho praští. Připadá mi to jako hrozná prdel, tak nějak samo od sebe. Stejně tak teď, dostávám zachávat smíchu, Martin 2 je na mě za to decentně řečeno rozzloben. Ale co můžu dělat? Do Morávky jsme došli naprosto přesně autobus už stál a čekal. Po té co nás dopravil do Raškovic jsme odlovili poslední keš dne a šli jsme na pivo, které jsem si dala pouze já. Domů jsme přišli za tmy. Zhodnotila bych to takto: byla jsem na Travném, ale že bych měla potřebu navštěvovat ho pravidelně to určitě ne

Foto: ZDE