Minulý víkend se u nás ve městě konal Martinský trh. To znamenalo jediné, že Martínek jako každý rok přijede a zdrží se celý víkend. Neboť jsme spolu dlouho nikde nebyli a taky abych mohla napsat s „Martínkem na Martiňáku“, jsem na sobotu vymyslela výlet na Martiňák. Je to nějak moc Martinů najednou a tak jen v rychlosti připomenu, že Martiňák je 831 m vysoký vrchol a křižovatka (cyklo)turistických tras vzdálený 8,5 km od Pusteven. Loni na podzim jsem si zde dala nezapomenutelnou procházku v mlze. Letos to už všechno bylo jinak. Nešla jsem sama a počasí docela přálo. Ale pěkně popořádku.

Ráno jsme vyrazili v 9 h. Docela pozdě na to, jak rychle se stmívá a jak velký okruh jsme si naplánovali. Na Pustevny po modré, odtud po červené na Martiňák a zpátky přes Čertův mlýn, na který nás z Martiňáku dovede zelená značka. Aby toho nebylo málo, tak z Čerťáku ještě na Pustevny a odtud už dolů do Ráztoky. Celkem asi 21 km. První zádrhel nastal už doma, když si Martínek potřeboval ještě před odjezdem koupit vložky do bot. Naštěstí jsem si vzpoměla, že jedna obuv je po cestě. Díky bohu bylo otevřeno a proběhla blesková akce koupě vložek a mohlo se jet. Tentokrát jsme jeli autem, nikomu se nechtělo platit za parkoviště, tak jsme zaparkovali nad hotelem Troyer. A změna obvyklého stanoviště nás dokonale zmátla. Byli jsme líní jít zpátky kolem Troyeru a tak jsme si řekli, že to projdeme lesem, dokonce jsme potkali i ceduli se směrovkou k lanovce. Bohužel jsme se dali zmást vyšlapanými lesními chodníčky a tak jsme za chvíli škrábali do prudkého svahu uprostřed lesa a nikde ani památky po nějaké cestičce k lanovce. Opravdu nevím, jak se nám povedlo, ale jak čas plynul byla jsem zoufalá, dneska už na Martiňák nedojdeme o tom jsem byla naprosto přesvědčená. Z prudkého stoupání jsem byla spocená jak vrata od chlíva a kopec pořád nekončil. Bylo mi jasné, že na Ráztoce asi nevyjdeme jen jsem si říkala, ať nešlapeme někam na Zmrzlý vrch, když je to takový stoupák. Po chvíli začalo mezi stromy prosvítat sluníčko a já se jenom modlila, ať už proboha někde vyjdeme. A stalo se. Vyšli jsme na zpevněné vrstevnicové cestě a co nevidíme, dvě turistky. Honem za nimi zeptat se kudy na Pustevny. Paní byly ochotné, nabídly nám, ať jdeme kousek s nimi, že tahle cesta je složitější, protože se z ní v jistém místě odbočuje, ale pak že vyjdeme u lanovky. Cesta vedla zmíněnou zpevněnou pěšinou a pak se odbočovalo vlevo do svahu na malý vyšlapaný chodníček. Zajímavá cestička, procházeli jsme úbočím svahu a místy byly pěkné výhledy. Vyšli jsme pár metrů pod Pustevnami, což nám téměř vyrazilo dech, protože jsme nečekali, že jsme tak vysoko. A tak jsme dokonce paradoxně došli dříve, než byl původní plán. K tomu jsme ještě objevili novou trasu, kterou moc lidí nechodí. Dámám jsme poděkovali a s Martínkem jsme si dali sváču, ať máme dost sil pokračovat na Martiňák. Na Pustevnách moc lidí nebylo - nejela lanovka tak měšťáci zůstali doma.

Nastal čas pokračovat dál. Těšila jsem se, jak Martínkovi ukážu Mořské oko, které se nachází po cestě kousek pod hotelem Tanečnica. Oproti loňsku, kdy jsem zde byla prakticky ve stejné datum jezírko nebylo zamrzlé. Ještě aby bylo, když bylo nějakých 8 ° (loni -3°). Místní obojživelníci však už asi spí. Po pozitivní zastávce u jezírka nás čekal bahnitý triálek, který nikdo z nás nepředpokládal. Kompletně rozrytá cesta od traktoru skoro po celém lesním úseku červené značky. Ale jak!!! Opět náš skvělý hospodář LČR zabodoval. Stačilo pár minut a boty jsme měli zasviněné komplet a k tomu samozřejmě spodky kalhot. A ano ty boty, které jsem po výletu Javorník – Radhošť musela kompletně vyprat z téhož důvodu – rozrytého terénu od traktoru. Tehdy to byla sranda oproti tomu, co jsme museli překonat. Tak jsme přeskakovali bahnité srágory a nejednou nám v nich přicucnuté boty málem zůstaly. Vypadalo to, že výlet je zkažený I.

Mořské oko

Díky bohu, že se za chvíli napojovala asfaltka. Konečně jsme si mohli vydechnout, trochu očistit boty a pokračovat bahna prostou cestou dál. Za sebe můžu říct, že se mi šlo fajně, sluníčko svítilo, Martínek byl se mnou a všechno bylo boží. Na výhledovém zastavení naučné stezky jsme kromě výhledu objevili na informačním panelu přiložený malinký balíček s trávou. Tomu říkám „turisti sobě“. Po cestě jsme potkali pár lidiček, skoro před Martiňákem i močícího muže, který když jsme se míjeli se za své močení omluvil Na posledním rozcestí Bařiny jsem zavzpomínala, kterak jsem zde letos v létě sbírala borůvky. Celkově jsem si vzpomínala celou cestu, když jsem šla tudy před rokem jaká byla na stromech pěkná námraza a taky mlha. Co nás velice zklamalo, byl hotel Martiňák, kde nás přivítal nápis „DNES ZAVŘENO“. Bez jakéhokoliv vysvětlení. Výlet je zkažený II. Zavřeno v sobotu k tomu ve státní svátek. A nebyli jsme jediní, kdo přišel, přečetl si ceduli a odcházel nasraný. Lidí za tu chvilku, co jsme seděli na lavičkách před hotelem přišlo dost. Hlavně když byl zevnitř slyšet hlasitý smích, člověka to vytočilo ještě víc. Hotel Martiňák zřejmě vydělat nepotřebuje a tak radím všem, kteří se zde chtějí vydat, aby příliš nespoléhali na to, že si zde dají něco k jídlu a raději si vzali více zásob, případně promysleli, kde jinde na trase se mohou občerstvit. Co se dalo dělat, jednou za čas jsem ochotná utratit peníz za kus žvance v restaurauntu a oni mají zavřeno. Aspoň jsme za ušetřený peníz mohli objednat pizzu z Mrtvoly

Lehce znechucení jsme se raději vydali na cestu zpátky, tenkrát přes Čerťák po zelené, kterou ještě nikdo z nás nešel. Rozcestník hlásal, že na Čerťák jsou to 4 km, podle mě to bylo jednou tolik, ale to že se cesta táhla bylo jediné, co bych vytkla. Zpočátku jsme šli dlouho do mírného kopce, mezi stromy byl občas vidět nějaký ten výhled, ale opravdu jen sporadicky. Pak se cesta na chvíli srovnala, pak klesala, po tom stoupala a tak pořád dokola až na Čerťák. Zajímavostí na trase je přírodní rezervace Klíny a národní přírodní rezervace Kněhyně - Čertův mlýn. Podrobnosti o nich se můžete dočíst zde a zde. Z informačních cedulí o těchto rezervacích máte pocit, že si zde člověk nesmí ani prdnout, aby nenarušil vzácný biotop a pak zase vidíte ty staré známé vyjeté koleje od traktoru, jak směřují k rezervaci Klíny a řeknete si, že to asi nebude tak horké, jak to vypadá. Přece se to dřevo pro Němce nebude nosit na zádech, že jo... Jinak je tato trasa ideální na to, aby si člověk v klidu pročistil hlavu. Nepotkáte tady žádné davy. My potkali pár většinou samotně jdoucích lidiček směrem od Čerťáku. Příroda je taky krásná a když zasvítilo sluníčko mezi stromy, vypadalo to jako v pohádce. Kousek před vrcholem je malý pramínek obestavěný kameny a pak ještě kousek přes lesík se zvlněnými stromy, mi Martínek ukázal známý symbol Čertův stůl. Pověstí o tom, jak vznikl je spousta. Níže uvádím asi tu nejznámější z nich:

„Před dávnými časy bydlila pod starou hutí selka s jedinou dcerou. Tato byla již při letech, a proto chasa málo si jí všímala, takže jednou mrzutě pronesla: ,,Kdyby sám čert přišel, hned bych ho chtěla". Brzy poté přišel myslivecký mládenec, který hned kolem domácí dcery se měl, matka se však zdráhala dáti mu dceru za ženu, ale když vychloubal se bohatstvím svým, dceru mu konečně slíbila. Stanovila si jedinou podmínku, aby do osmačtyřiceti hodin tam na vrchu vystavěl mlýn, aby se v něm hned mohlo mlít. Druhého dne k nim přišel starý strýček, který sotva uslyšel, co se stalo, zachmuřil svou tvář a hned se pokřižoval. Jen se otázal: ,,Nepodívaly jste se mu na nohy, neměl snad koňské kopyto?" A vypravoval, jak od rána již po Bečvách starý žebrák jakýsi chodí a všechny kohouty skupuje. I radil jim, aby si jednoho kohouta dobře uschovali. A tak se stalo, že když žebrák ten skutečně i k nim přišel, řekli, že nedávno kohouta zabili. Žebrák se zaškaredil a odešel pryč. Čas docházel, myslivec stavěl mlýn a dílo se mu dobře dařilo. Když pak nastala druhá noc a mlýn již byl téměř hotov, zakokrhal brzy po půlnoci kohout, jejž selka na střechu stavení vysadila. Tu čert, který právě nesl velikou skálu na zádech řetězy opásanou, upadl s kamenem a moc jeho byla zlomena. Skála ta pak do dneška leží pod horou a jsou v ní čertova záda a čertovy řetězy vytlačeny.“

Převzato z tisicovky.cz

Na místě to opravdu vypadá jako trosky něčeho. Vytlačených čertových zad jsme si nevšimli, neboť nás tlačil do zad čas a moc jsme se nemohli zdržovat. Doufám však, že zde v budoucnu ještě někdy podívám. Oba jsme se vyfotili u Čertova stolu a pak  už konečně k vrcholu. Na vrcholu „bojovala“ skupinka turistů s hodně zvláštní mapou, která měla zakreslené jen některé turistické značky. A jak to tak bývá nebyly tam ty, které potřebovali. A tak z toho byli lehce zmatení a nevěděli kudy jít dál. Protože můj Martínek je muž činu, hned jim poradil kudy nejblíž na Srdce Beskyd. Shodou okolností to bylo taky směrem na Martiňák. Čekala je ještě dlouhá cesta, my už to měli prakticky za rohem, stačilo jen sejít prudké klesání z Čerťáku, dojít na Pustevny a následně dolů do Ráztoky. Když jsme scházeli Čerťák, opět jsem vzpomenula, jak by se hodily trekové hole. Na to, že bylo už dost hodin a sluníčko se pomalu ztrácelo chodilo nahoru dost lidí. Na jednoho chlápka jsem čuměla s otevřenou pusou, jak akčně v tak prudkém svahu kráčí nahoru, pár chvil a už ho nebylo vidět. Mít taky takovou formu!!! Téměř dole se mi zželelo jednoho malého děvčátka, co se škrábalo do kopce a ani jeho rodiče zřejmě nevěděli, co je bude čekat o pár desítek metrů výše.

Čertův stůl

V místě zvaném Tanečnice sedlo, jsme se odklonili na zelenou značku, po které to bylo na Pustevny už jen 1 km. A já se zaradovala, protože můžu Martínkovi ukázat staré skokanské můstky, u kterých vyjdeme. Paradoxně se mu staré skokaňáky líbily více, než nějaký Martiňák a navrhl, že příště můžeme pochodit jenom tady po Pustevnách. Ano je to tak, i zde se dá ještě sem tam něco objevit. Když nejede lanovka, dá se tady i vydržet. Já už delší dobu plánuju vylézt si k nájezdové věži, zbytku největšího můstku, ale nikdy to časově nevyjde. Jak jsem už zmínila, že nás tlačil čas nekonalo se ani tradiční pivo v bufetu U Lanovky – ano, musím ho zmínit je přece tradiční Na Pustevnách jsme jen v rychlosti dojedli zbytek sváči a perník, co jsem pekla, ale doma ho kromě mě nikdo nejedl. Začalo se smrákat, bylo na čase dát se na sestup do Ráztoky. Když jsme se při scházení sjezdovky snažili nepomlátit se, znovu mě napadlo, jak by se hodily trekové hole. A spoiler: trekovky už teď mám doma, vyzkoušeny na Lysé Hoře a jsou prostě famózní. Zbývá jen dodat, že do Ráztoky jsme dorazili za tmy, unavení, ale ve zdraví.