Aneb za dalšími zajímavostmi Geoparku Podbeskydí. Předem se musím omluvit, že v sekci: „Moje výlety“ letos nic nepřibylo. Téměř celé jaro jsem byla nemocná, což je na prd, když je člověk pořád zalezlý v noře. Teď se to postupně snažím dohnat. Navštívila jsem pár pěkných míst a už by to chtělo něco sepsat. Protože jsem teď trávila nějaký čas na základně ve Frenštátě, vydala jsem se do Straníku nakouknout na přírodní památky Lávové polštáře a Pikritové mandlovce. A když už tam budu, byla by škoda nenavštívit i slavný Svinec.

Než se vyhrabu je doba oběda, ale dny jsou zatím pořád dlouhé, tak není na místě stresovat se časem. Do Veřovic jedu po hlavní, odtud z Padolí už po lesní cyklotrase až do Hostašovic. Slunce docela žhne, tak se těším, až se schovám do lesa. Jestliže jsem už otrávená pohledem na holoseče na Ondřejníku, tak Veřovické vrchy na tom o moc lépe nejsou. Rube se po celé trase. Ale i tak mám tuhle cyklotrasu hodně ráda, do Hostašovic je to ze 70% z kopce, navíc lesem, v klidu a bez aut.

V Hostašovicích se zastavuju u Pramenů Zrzávky pro vodu. Prameny Zrzávky jsou od roku 1993 přírodní památkou. Už jsem tu párkrát byla, tak na jistotu mířím k železitému prameni. Prameny jsou tu blízko sebe totiž dva a přesto, což je zajímavé - každý odlišného chemického složení. Jak jsem už zmínila jeden je železitý a druhý je sirovodíkový. Nedaleko těchto dvou pramenů se nachází ještě další sirovodíkový pramen „Bílá studánka“. Po té, co doplním zásoby se vydávám vstříc Hostašovicím, kde mě čeká sjezd až do doby, kdy cyklostezka 6175 odbočuje směr Straník a shodou okolností k další studánce, tentokráte s názvem „U Obrázku“.

Prameny Zrzávky

Okolí této studánky je hezky upravené, nachází se zde posezení, krásné výhledy do okolí a kousek nad studánkou je do starého kmene stromu vytesán znak Hostašovic. Když přijedu ke studánce, zrovna si tady starší pán nabírá vodu. Pozdravíme se a lapnu vedle na lavičku. Chvíli mě pozoruje a pak se dá do řeči. Velebí vodu z místní studánky. Ač je to starší pán, pravidelně sem zajíždí a vodu používá na vaření. Já mu pro změnu odpovídám, že se jsem místo dosud neznala a vždycky jsem vodu brala na Zrzávce. Prý tady je lepší. Po chvíli se loučíme. Neuplyne ani minuta a přijíždí dodávka. Z auta se vysypou nejprve kanystry a pak vystoupí sympatický muž, pozdravíme se a dává se také do řeči. Bere vodu pro ovce, prý tady taky pravidelně chodí na vodu. Samotný pramen je prý kousek výše a voda tady do studánky je zde svedena uměle a pozor na to, občas se stává, že i zde voda neteče. To když je moc velké sucho nebo nějaké nenadálé výkyvy (snad to říkám dobře). Jinak během mé návštěvy voda tekla docela vydatně.

Zastávku u studánky využívám krom nečekaného pokecu s místními i pro občerstvení a až se okolí vylidní, tak i konečně pro geocaching. Má další trasa bude zároveň kopírovat Palackého naučnou stezku prakticky až na Svinec. Od studánky pohodovka sjezdík s krásnými výhledy, okolo místního hřbitova a netrvá dlouho a jsem ve Straníku. Kruci, tady jak vidím tu stoupající cestu a na tom slunku… Ale dávám to až k další dnešní přírodní památce a to jsou Polštářové lávy ve Straníku. Díky bohu je tu i stín. Zaparkuju kolo, odženu hovada a další havěť a jdu na obhlídku. To co je zde chráněno je skalní stěna s odkrytými vulkanickými horninami těšínitu seskupené v tzv. polštářové lávy. Tyto objekty vznikly před 130-120 mil. lety, kdy vlivem velkého tlaku vystupovala žhavá láva k povrchu mořského dna. Láva utuhla a vytvořila tyto polštářky. Kaplička, která na vrcholu skalky stojí je zasvěcena Panně Marii a postavena byla roku 1892. Dosud jsem nic podobného neviděla, tak místo obcházím ze všech stran. Spolu s kapličkou je to moc romantické místo a pěkně upravené. Polštářky vypadají, že je i někdo pravidelně plevelí. Fakt se mi tady moc líbí a určitě doporučuju k návštěvě.

Polštářové lávy u Straníku

Další geologickou zajímavostí na trase je bývalý Pikritový lom. Ta cesta k němu byla něco. Jen čekám, kdy fakt začnu potit krev. Nějak nestíhám šlapat, odhánět hmyz a uhýbat autům. Když jsme u toho, hodně dlouho jsem neviděla tak úzkou cestu, jako je tady. Samozřejmě furt někdo jezdí. Což o to silnice jsou pro auta, ale já zrovna musím chytnout dva traktory, co zaberou celou tuhle nebohou silničku. Pikritový lom, nebo spíš už dnes jezírko je pro mě fakt jak smilování. Parkuju kolo, cesta je konečně trochu rozšířená, takže pohoda. Když se podíváte na mapách na panorama, uvidíte tam víc než já v době mé návštěvy. Jednak vegetace dělá své a druhak jezírko spíš připomínalo brčálník. I zde je patrná podmořská sopečná činnost. Zadní stěna tohoto lomu se skládá z těšínitu s obsahem olivínu. Po zatopení lomu si lokalitu oblíbili místní obojživelníci, kteří jej využívání hlavně pro své rozmnožování.

Nebudu dlouho okounět a dělat obojživelníkům kazišuka a vydávám se dál k další pro změnu opět geologické zajímavosti - Pikritové mandlovce. Přiznám se, že jsem mandle málem přejela. Nějak jsem se po tom kopci nechala unést následným sjezdem. Bývalým lomem dnes prochází cesta a jev, který zde můžeme pozorovat je podmořský výlev těšínitových láv mandlovcového typu. A co si vlastně představit pod pojmem „mandle“? Při podmořském sopečném výbuchu se části lávy, písek a prach společně usazovaly. Unikající vulkanické plyny vytvořily v lávě bubliny, které se po utuhnutí vyplnily hornimani. Právě tyto horniny se nazývají mandle.

Pikritové mandlovce u Kojetína

Musím se přiznat, že zde  bych přírodní zajímavost nečekala a nepoznala bych rozdíl, tj. že to nejsou obyčejné šutráky – nýbrž mandlovce. Polštářky se mi líbily více Tak se moc nezdržuju a jedu dál, opět do kopce. Tentokráte mě na dnešním „Tour de přírodní památky“ čeká už jen Svinec. Stejnojmenná přírodní rezervace vznikla na konci roku 1994 a chrání květnaté louky, bývalé pastviny a ekosystémy s výskytem silně ohrožených a ohrožených rostlin a živočichů. Samotný vrchol Svinec měří 546 m n. m. a na jeho vrcholu, krom turistického rozcestí naleznete také kamenný kříž a lavičku, abyste si k těm výhledům mohli hezky sednout. Trochu mě mrzí, že je opar a tak to není úplně ideální, ale i tak to jde. Chvíli porelaxuju po tom výkonu - nadmořské výšky sice nic moc, ale to parno dáva zabrat a vydávám se vstříc hřebeni. Výhledy jsou tu parádní i cestou dál. Po chvíli dojíždím k lyžařskému areálu a chatě Svinec. Vypadá, že chata je otevřená. Pivo by bodlo. Až na to, že tu u piva už sedí nějaký připitý vágus a sám zpívá na celé kolo. To mě spolehlivě odradí a tak se rozhoduju pro dnešek Svinec opustit.

V plánu mám ještě odbočku k nádrži Čerťák. Je pařák, tak se ve vodě camrá spousta lidí. Čekala jsem - nevím proč, nějaké opuštěné jezero uprostřed lesů (něco typu Cábské jezero), takže mě realita docela zaskočila. Ale co nevidím - dokonce funguje i občerstvení  a v místním bufáči mají pivo. Hned jdu tam. Po celém dni jsem úplně vysušená. Pivo jen zasyčí. Druhé nedávám, páč dostávám pokyny dojet domů co možno nejdřív. Od koupáku jedu okolo vyrabované restaurace Čertův mlýn. Kdo ví, co zatím stojí, nicméně asi to tady bylo kdysi terno. Nemáte náhodou info o té bývalé restauraci?  Proč to nefunguje?

Svinec vrchol

Od bývalé restaurace se nechávám unášet novým asfaltem a neznačenou lesní stezkou, která vede podél malého potůčku. Je to tady poměrně zvláštní. Působí to na mě dojmem nějaké nové cyklotrasy, žádná tu však značená není. Ale z toho údolíčka jsem nadšená. Potkávám i nějaké další - zdá se opuštěné objekty, až nakonec vyjíždím u další vyrabované budovy, potažmo pak u celého závodu, kam kdysi vedla dnes už zrušená železniční vlečka. Z tohoto místa bych se ráda napojila na cyklostezku Koleje, která byla vybudována v roce 2014, po té co provoz na trati z Hostašovic do Nového Jičína ukončila roku 2009 blesková povodeň. Ještě jsem po ní nikdy nejela, takže mě čeká premiéra. Pokud ovšem najdu, jak se na ni dostat, protože cestička ke stezce, kterou jsem měla v mapě zaznačenou v reálu neexistuje. Jsem z toho celkem v pasti, protože to tady neznám a absolutně netuším, jak se mám ke stezce z hlavní cesty dostat. Zdá se, že člověk musí buď vyjet z Jičína nebo z Hostašovic, v půli cesty má asi peška. Nedá se svítit, pokračuju do Hodslavic po hlavní cestě, kde se mi pak konečně podaří napojit se na stezku. Když jsem potom doma studovala mapu, mohla jsem to vzít po té zrušené železniční vlečce, kdybych si ji teda všimla dřív Příště už budu vědět.

Po stezce je to už pohodka a neskutečně si to užívám! Cestou je možné spočinout na některém ze zdejších odpočívadel a zároveň si počíst o obcích, kterými stezka prochází. V Mořkově cyklostezku opouštím a beru to nejkratší cestou na Fren. A to znamená jediné – výletu je (ale jen pro dnešek) konec 

Komplet fotky: rajče ZDE

Trasa v mapách: ZDE

Použité zdroje: Madlovce, Polštářové lávy a jezírko, Svinec