Úvodem se chci omluvit za prodlení. Jsem ostuda, že reportík z výletu tvořím už třetí měsíc. Přes léto se mi nějak nechce sedět u PC a sepisovat. Teď máme podzim a je docela příjemné vrátit se ke vzpomínkám na léto a krásným místům, která jsem navštívila. Kdo má zájem, nechť se tedy se mnou vypraví na Radhošť z valašské strany.

Jedním z důvodů proč chci vylézt na Radhošť z Dolní Bečvy je, že jednak jsem touto trasou nikdy nešla, ale hlavním důvodem byla soutěž ČSOP Salamandr, navštívit 10 vybraných lokalit v rámci projektu, který pečuje o smilkové trávníky. No a Kamenné, přes které zelená značka z Dolní Bečvy vede, bylo poslední, jehož návštěva mi chyběla. Připadá mi lepší jít tudy nahoru a pak se vrátit na Ráztoku, kvůli vyšší frekvenci autobusových spojů. A protože jsem pohodlná a nechci se mi v Rožnově přesedat, vytipovávám si přímý bus v 8:30 z Frenu do Dolní Bečvy. Docela v poho čas, ale protože chci být akční jedu do Frenu na kole. Samozřejmě ráno nestíhám a vyjíždím později, než jsem si stanovila. A tak jedu na doraz. Cestou nemám čas se ani napít. Ve Frenu parkuju kolo na zahradě a běžím rovnou do města na bus. Běžím myslím doslova. Teda aspoň si to myslím, protože nějak nemůžu dýchat a připadá mi, že přidřívám podrážky bot o chodník. K zastávce dobíhám přesně v dobu odjezdu busu. Ještě tu jsou nějací lidé, takže asi ještě nejel. Pak mě napadá, protože to je nějaký vyhlídkový cyklobus, že jsem se doma nepodívala, jestli fakt jede ze zastávky směr Rožnov, neboť sice jede na Rožnov, ale má jet přes Ráztoku. Co když jede ze zástavky, odkud odjíždí busy na Ráztoku? Splašeně se zvedám studovat jízdní řád. V papírovém jízdním řádu bus vůbec nemůžu najít a tak běžím k elektronické vývěsce, kde svítí jednotlivé busy i se svými stanovišti. Uff má 10 minut zpoždění a stanoviště je správné. Zapadnu ještě do pekárny pro něco k snědku, protože jsem nic nejedla a už je mi docela slabo. Narychlo do sebe láduju nějaké pečivo a taky si stihnu vypít půlku flašky vody, kterou mám s sebou, takže to abych se v Bečvě stavila do sámošky. Bus nakonec přijíždí a jak jsem říkala, je to cyklobus a má celkově takovou zvláštní trasu. Jede na Ráztoku a pak se vrací přes Trojanovice do Rožnova a dál na Bumbálku. 

Dolní Bečva v pozadí Radhošť

Pindula je na čtvrt roku rozkopaná, takže projet je zážitek. Díky bohu nestojíme na semaforu dlouho a za chvíli jsme v Dolní Bečvě, kde vysedám jediná. Hnedka hledám místní Jednotu, ať si můžu doplnit zásoby tekutin, když mám takový splav. Vkročím, beru minerálku a jdu ke kase. U kasy se starší žena táže pokladní, zda má Marlborka, protože minule donesla domů jed jiné značky a dostala vynadáno. Načež se pokladní ochotně vydává Marlborka hledat do skladu, protože na kase je nemá, ale vzadu možná jsou. Tak čekáme, až prohledá sklad a vedlejší pokladnu. Marlborka  se nenašla, paní má respekt z posledního cigaretového neúspěchu, a když ne Marlborka, tak raději nic. Jakoby to nebylo jedno – jed jako jed. Po opuštění Jednoty jdu prozkoumat okolí. Náves, kostel a to je vše. Kochám se pohledem z návse na Radhošť, protože vždycky, když se pohybuji na druhé straně kopce fascinuje mě jeho podoba. Po léta jsem zvyklá vídat ho z frenštátské strany a od Rožnova resp. od Bečev je to pro mě vždycky něco nového. Už to není jen vrcholek s čnícím vysílačem, ale je vidět i silueta kaple a hotelu Radegast. Nemůžu se dočkat, až vylezu nahoru, tak se vydávám vstříc zelené značce. Nesmějte se, ale zapínám gps, ať vím. Nikdy jsem tudy nešla a s turistickým značením jsem se už vypekla několikrát. Ze začátku úspěšně sleduji zelenou značku. Pak mě nepatrně rozhodí, že najednou vidím značku žlutou. Samozřejmě jsem minula odbočku. Tak se vracím zpátky. Protože jdu znova okolo rodinných domků a místní jsou všímaví, osloví mě pán, který kosí na zahrádce trávu, jestli jsem se neztratila a kam jdu. Odpovídám, že jsem přešla odbočku zelené značky na Kamenné. Ochotně mi radí, jak se dostat zpět na zelenou. Pak už cestu nacházím, no ale i tak nepřipadá mi, že ta odbočka byla nějak extra značená. Nicméně jsem dobře a razím si to nahoru na Radhošť. Chvíli na to potkávám jeden pár, se kterým se míjíme celou cestu, až na Radhošť Jsou to jediní lidé, kteří jdou nahoru. Jinak jsem za celou dobu potkala jen pár lidí, kteří šli dolů. Zkrátka svatý klid.

Cesta je to fakt nádherná. Jdu v období, kdy je i dost borůvek, takže se slušně napasu. Před Kamenným je i malé poutní místečko s posezením. Ale na samotném Kamenném pecka. Výhledy, louky, opravdu čistá nádhera. A ty chaloupky. Když jsem v začátku zmínila ČSOP Salamandr, tak ti zde pečují o místní louky. A za svou péči už sklízejí ovoce. Respektive motýly. Jedním z jejich úspěchů je, že právě zde na Kamenném byl nalezen kriticky ohrožený Modrásek Černoskvrnný. Tento motýlek mě zaujal tím, jak je „vychcaný“. Jednak potřebuje porosty mateřídoušky nebo dobromysli, aby samice nakladla vajíčka. Potom je třeba, aby se v okolí nacházela hnízda zemních mravenců. Za další, těch mravenců je jen několik málo druhů, kteří si housenku osvojí a donesou domů. Tam se housenka odvděčí tím, že larvy mravenců (svých adoptivních rodičů) požírá. Další podmínkou, která musí být splněna je to, že mraveniště musí mít dostatečnou velikost, aby housenka netrpěla hlady a zároveň mraveniště přežilo. V překladu vlk se nažral a koza zůstala celá. Tyto podmínky se vesměs dají najít na jen extenzivních ovčích pastvinách na jižních nebo jihovýchodních svazích členité valašské krajiny.

Na Kamenném

Na Kamenném se mi líbí fakt moc. Na zdejších loukách se momentálně už suší seno a ty zdejší chaloupky jsou opravdu půvabné. Je tu i docela živo, snad u každé chaloupky, kolem které jsem šla, se někdo pohybuje.

Pak už jdu vesměs pořád jen lesem. Pro mě největší atrakce - Kamenné (pokud se to dá tak říci) už byla, teď už jen dorazit na Radhošť. Faktem, ale je, že i přes všechny krásy mi tato zelená trasa připadá dost táhlá. Ono to je na mapě i vidět, že je o něco delší (cca 6 km), než když razíte klasiku z Ráztoky. Když vycházím z lesa u studánky Na Sídle, tak jsem potěšena, že konečně vidím místo, které znám. Tudy jsem už několikrát jela po místní cyklostezce na Chatu Mír. Pak zase lesem, až míjím lesnickou naučnou stezku. Tady vzpomínám, jak jsem tudy šla jednou v zimě. Byla zrovna inverze a na hřebenu bylo krásně slunečno, ale já šla na Skaličku, tak jsem to vzala po zmiňované lesnické a najednou jako když utne. Zima, nevlídno, zkrátka tak, když člověk vleze do inverze. Dneska naopak sluníčko jede a člověk se náležitě potí. Když konečně vylezu na hřeben, už to tak idylické není. První co vidím je procesí lidí jdoucí oběma směry. Uff a to je všední den. S víkendovou situací asi nesrovnatelné, ale i tak to člověka moc nepotěší. Jdu k venkovnímu bufáči u hotelu Radegast do fronty na pivo. Zasloužím si ho, není o čem diskutovat. Cena lidová - skoro paďoch, ale tak schladím se jedním škopkem a jdu. Zavítám samozřejmě ještě ke kapli, ale jak vidím, jak se to všude hemží, tak se pro změnu už těším dolů. Asi mě rozmazlil ten božský klid cestou nahoru. Dokonce přehodnocuji svůj plán jít na Pustevny a točím to opět na zelenou do Ráztoky. Tak mě napadá, že by se dal nadpis článku předělat na: „Po zelené na Radhošť a po zelené z Radhoště“. Co dodat, Radhošť mám velice ráda, ale člověk musí pečlivě vybírat, kdy se sem vydá. Letní prázdniny nejsou zrovna šťastná volba. Když dorazím do Ráztoky, při čekání na bus se zahledím na místní lanové centrum Tarzánie. Tak mě napadne, co bude, až i tady brouček zvaný kůrovec dostane chuť na smrky, jimiž jsou propleteny lana tohoto centra?

Přijíždí autobus a mě čeká ještě cesta z Frenu na kole. Jsem ráda, že to vyšlo a Radhošť jsem navštívila i uprostřed roku. Příště se uvidíme asi až na podzimním 8. ročníku přechodu Javorník – Radhošť, na což se vždycky neskutečně těším a co je už za rohem! Zbývá jen dodat, že v rámci salamadří soutěže se taktéž zadařilo. Vyhrála jsem pěkné ceny, dozvěděla se nové informace a navštívila spoustu nových, krásných míst!

Radhošť!

P. S. budu se snažit být pilná a pokud se to podaří bude následující report z cyklovýletu k ropnému prameni do Korni, z milovaného Javorníčku a jeho Malého bratra a sestřenice Kyčery. A samozřejmě naprostá klasika 8. ročník přechodu Javorník - Radhošť.

Fotoreport ZDE