Ráno jsem vyrazila v 7:35, do autobusu jsem tradičně dorazila jako poslední. U nádraží nastoupila parta důchodců a jelo se na Ráztoku. U lanovky jsem se musela najíst, neboť jsem ráno nestíhala totálně nic. Překvapilo mě, že důchodci nejedou lanovkou, ale šlapali stejným směrem, kterým jsem se posléze vydala já. Lanovkou jely jen dvě děvčata, pro které ji speciálně zapínali. Když jsem se škrábala po serpentinách nahoru, pomalu mi začínalo být jasné, že dneska neuvidím ani inverzi, ani výhled prostě nic. Skoro pod Pustevnama jsem dohnala dva pány z důchodcovské výpravy. Dali se do řeči a taky potvrdili to, že dneska rozhodně nad mraky nevylezeme. Slovo dalo slovo, a jeden z nich vyslovil tradiční otázku: "a to chodíte takhle sama?". Řekla jsem, že většinou ano, ale že mi to nevadí, protože jsem si už zvykla. Načež se mu mě zřejmě zželelo a pozval mě do jejich turistického klubu řkouc: "tak to můžete chodit s náma, my jsme už všichni v důchodu, je nás dvanáct a vyrážíme každý týden někam". Prvně mě napadlo, že si dělá srandu, druhá myšlenka byla, že vypadám asi hodně zoufale Musím ale říct, že působili velice akčně a svěže. Snad většina lidí má v hlavě uložený obrázek důchodců z Kauflandu. Tihle zdolávají Beskydské tisícovky a jsou free. Na Pustevnách mi pán nadiktoval svou emailovou adresu s tím, že každé pondělí se hromadně rozesílá plán výletu. Rozloučili jsme se a zbývá jen dodat, že mířili na Zmrzlý vrch. O jeden zážitek bylo hned postárano

 

 

Nečas, zima a mlha vládla na Pustevnách, tak jsem se snažila zahřát svařákem, jenže mi byla zima na nohy, botasky příště nechávám doma... I když bylo ještě docela brzo, když se člověk nehýbe není to ideální, radši jsem vyrazila směr Martiňák. Červenou značku jsem objevila hned záhy, avšak pořád jsem šla, šla a další značka nikde... Nahlodávaly mě pochyby jestli jsem neměla jít jinudy. Dávala jsem si ultimáta, ještě kousek a vrátím se. Po chvilce jsem narazila na zastavení naučné stezky Čertův Mlýn a jezírko Mořské oko. Jezírko bývalo kdysi mokřadem, před více než sto lety jej turisté prohloubili a udělali z něj jezírko, které je dnes významným rozmnožovacím místem okolních obojživelníků. Kromě toho, že jsem si ho už dlouho přála vidět, mě jezírko ujistilo, že jdu dobře. Radost byla tedy dvojnásobná. Zamrzlé jezírko vypadalo, že přešlo do zimního spánku, přestala jsem ho rušit a šla dál. Cesta lesem byla zajímavá, všude byla mlha a mrtvolné ticho. V takové mlze jsem nikdy lesem nešla. Na další zastávce týkající se rezervace Čertův mlýn jsem se dozvěděla, že byl v okolí pozorován medvěd, polkla jsem naprázdno a šla jsem dál s pocitem, že mě určitě sleduje zahalen mlžným hávem a čeká na svou příležitost, nacpat se před zimním spánkem.

 

 

Netrvalo dlouho a vyšla jsem z lesa na asfaltku po které jsem šla až na Martiňák. 8 km se docela táhlo, udělat tady naučnou stezku byl fakt dobrý nápad. Potkala jsem i pár studánek, kupodivu dva turisty a jednoho cyklistu. V jednu chvíli jsem uvažovala, že to vzdám a otočím to zpět na Pustevny, ta mlha mě hodně znervózňovala, cestu jsem neznala a ke všem jsem ani pořádně neviděla kam vede. Přesvědčila jsem sama sebe, že to teď přece nevzdám, když už nic zážitek to určitě bude. Tak jsem šla dál, cesta se táhla z výhledového místa byla vidět jen mlha, stromy byly bílé jako v zimě ve zkratce - všude bílo. Abych to moc nenatahovala od rozcestí Bařiny to bylo už jen půl kiláku. Chvili jsem poseděla pod stříškou, dopila svařák, pojedla a těšila jsem se, že se zajdu do chaty ohřát. Chyba lávky na dveřích mě přivítal nápis "otevřeno jen soboty a neděle". No Bůh žehnej termoskám. Pohrála jsem si s místní kočkou, vyfotila hotel a pomník partyzánů. Na teploměru bylo -3, ještě jednou jsem to tam obešla a vydala jsem se dolů do Podolánek po žluté.

 

 

Že už je zima za dveřmi dokazoval přimrzlý slepýš, kterého jsem potkala po cestě dolů. Nemůžu si pomoct, Podolánky mi hrozně připomínají Staré Hamry Hlavně těch pár chaloupek na samotě. Podél potůčku cesta ubíhala rychle a tak jsem ve už 14 h byla na Podolánkách. Na zastávce jsem se ještě dívala, kolik km je to na další zastávku, jelikož mi jel autobus až v 15:30. U zastávky stálo auto a shodou okolností chvilku po mě k němu došli manželé, když nasedali a viděli mě, jak studuju odjezdy, paní se zeptala jestli nechci svézt. Váhala jsem, ale moc se mi už šlapat nechtělo a hodina a půl je poměrně dlouhá doba. A taky, co by se mnou kdo dělal. Tak jsem souhlasila, pokud jim to nevadí. Už si nepamatuju odkud byli, ale v Čeladné měli babičku - pohodoví lidičci. Šli taky z Martiňáku, prý tady chodili jako děti a ví, jak je to s tou cestou do Čeladné. Cesta byla celá rozkopaná, samý semafor. Vysadili mě v Čeladné na náměstí, moc jsem jim děkovala. Říkali, že není za co, že rádi pomohli. Hodní lidi ještě opravdu nevymřeli. Další poznatek z výletu. Jestli si toto čistou náhodou někdy přečtou, tak ještě jednou děkuji. Domů jsem došla v 15:30 a byla jsem moc ráda, že jsem to nevzdala