V půlce listopadu se ve Frenu tradičně konal Martiňák. Martínek jezdí každý rok a ani tento nebyl výjimkou. Co výjimkou bylo tak v sobotu jsme nešli nikam na trip. Martínek měl oslavu a já jsem musela psát seminárky. Ideální sobota. O nedělním státně-svátkovském ránu mě nějaký magor probudil v 7 ráno třískáním do topení. Tož jsem se nasraná vyštrachala z postele, že taky zatřískám, když v tom vidím počas venku jakš takš. Dohlednost jakási byla i rozhlednu bylo vidět (po dlouhé době), bylo sice lehce mlhavo, ale pak se to rozplynulo. Že bych dala Javor-Radhošť, když už stejně čumákuju? Jindy beztak už nebude čas a já nebudu mít klid, dokud si to nedám. Chvíli jsem uvažovala o tom, že nemám MP3 a bez hudebního podkresu se mi jít moc nechtělo. Ale odepsat kvůli toho celý trip je kravina. No co jednou to vydržím. Tak se „honem“ nachystat, smaženky zrobit (bez tymiánu, který mi vysypali ). Než jsem se vyštrachala bylo něco po deváté.

Lidí chodilo dost. V úseku pod serpentinami jsem šla prakticky v davu. Cesta byla bahenitá a vlhká. Naštěstí mi mokré ponožky rychle uschly, ale chtělo by to nové boty. Taky batoh, který je samá ďoura a kalhoty, které nosím matčiny. Abych se vrátila zpátky do fabriky  Jen bych zmínila jednu ženskou, která po celou dobu do poměrně prudkého kopce pořád mlela a detailně popisovala své kumpánce provedení nějakého koláče. Kdy se stíhala nadechovat je mi záhadou. Když zrovna imaginárně rozpouštěla máslo a já míjela jinou paní, ta pronesla: „proboha, ona tu hubu nezavře snad nikdy a takový by tu jinak byl klid!“ S klidem nevím, ale jinak se mi honilo hlavou úplně to samé  Kdo hledá klid na horách určitě nechoďte o víkendu na Javorňas. Co budu dlouho povídat na Javoru byl zase Václavák. K tomu plno čoklů a puštěných na volno a paníčků, co se diví, že je jejich pes neposlouchá?! Moc jsem se nezdržovala, jen jsem pojedla, zašla na rozhlednu (kde už mimochodem někdo stihl do trámů vyrýt své kosočtvercové iniciály) a fičela jsem na Radhošť.

Pohled z rozhledny

Když jsem došla do sedla, konečně nikde ani noha! Tento stav vydržel až pod Kyčeru. Konečně relax. Letos jsem vyrazila s trekovými hůlkami, takže jsem kyčerovský žleb zvládla naprosto profesionálně a bez objímání stromů. Jen jednou noha chtěla jít jinam, než já, ale vše jsem ustála. Jak jsem psala loni, výhledy byly famózní. Letos to bylo horší vinou oparu, ale pořád se bylo na co dívat. Mrzí mě, že loňské výhledové místo, kde je Lysá jako na dlani, už začíná být zarostlé nějakým chrastím. A to tam loni nic nebylo!

Netrvalo dlouho a stanula jsem pod Radhoštěm na Pindule. Další bod programu: vyškrábat se na Kání a hned ho zase slézt. Oproti minulému roku tady byl docela pořádek, jen pár pokácených kmenů v cestě na začátku trasy. Pak o kousek výše ještě jedna past na Popelku z nastražených kmenů. Upřímně se divím, že tam je ještě co kácet.

Na odpočívadle pod Káním zrovna vegetovali dva turisti a já se zhrozila, jak to tu vypadá. Bažina přes celé rozcestí a samozřejmě brázdy od traktoru. Rozhodně to nevypadalo na přejití suchou nohou. Když odpočívající turisté viděli můj zděšený výraz, oslovili mě, ať jdu kolem nich a pak už to bylo jen o štěstí. Nějak jsem to přeskákobrodila, usviněná jsem stejně už byla z cesty na Javorňas, tož to zas nebylo nic zásadního. Po překonání bažiny to už byla pohodička. Sluníčko, opadaný listnatý les a po cestě ani noha. Luxus. Letos se mi však zdálo, že šlapu nějak dlouho a tak nějak víc do kopce než loni. Existují dvě možnosti. Buď jsem zestárla a zakrněla, nebo jak mi bylo řečeno jednou opravdu „milou a všeobecně oblíbenou“ osobou bych se sebou měla něco dělat  Fuck off a zlé pryč! Hlavně jak dojdu! A to jsem došla. Zatím jen na rozcestí Černá hora ke studánce, ze které se prý voda nemá pít dřív, než se převaří. Tak jsem si dala svůj čajík. Za chvíli došli dva lidičci řkouc: „pijete tu vodu"? Odpovídám, že ne, že tu visí letáček, aby se nepila dřív, než se převaří. Bakterie, či co. Tak se z nás nikdo nenapil, kromě psa, kterému to bylo očividně fuck.

Už jen kousek

Popravdě miluju ten úsek, kdy už jdu vstříc Radhošti a dokonce ho vidím. A pokud tady nejsou skoro žádní lidi, tak je to ideální kombinace. Na planině pod Radhoštěm je Radhošt tak krásně vidět. Je to místo, kde se nachází velké odpočívadlo. Neodolám, lapnu na prdel a čučím. A říkám si, jak to bude boží, až tam budu. No, ale ještě musím pár kroků ujít. V závěrečném stoupání po sjezdovce jsem funěla, jak tuberák. Masakr. Hodilo se mi, že je v blízkosti keš, tak pauzička na lov a vydýchání. Nález ihned, vydýchání v zápětí. Když jsem logovala, přiřítil se magor na šíleně řvoucí krosce, jako největší hovado světě sjel sjezdovku a v zápětí ji vyjel zpátky. Mno někteří lidé mohou být rádi, že nemám zbrojní pas ani zbraň. Ale co se divím, jsem v CHKO. Na Kněhyni se nesmí, ale Radhošť si debil sjede na motorce. Díky bohu se už neobjevil, tak jsem mohla vychutnat tu krásu. Pomalý západ sluníčka a klideček. Jako loni lidí minimum a rozhledna v kapli zavřená. To je asi zakleté, protože když jsem tu byla v létě došla jsem, když chlap zavíral. Napadlo mě, zda budu zase bilancovat uplynulý rok. Na mysli mi vyvstalo slovo „sračky“. Aha, takže letos asi bez bilancování.

Na Radhošti

Pochodila jsem, pofotila jsem zase ty samé fotky. Vidím, dole inverz! Nepříjemné, zase bude dole kosa. No nic sestup je nevyhnutelný. O pokračování na Pustevny nemohla být ani řeč, neboť bylo hodin, jak na kostele. Před odbočkou na mojí oblíbenou zelenou do Ráztoky jsem ještě zakufrovala na odpočívadle, až došli další tři lidi a šli po stejné trase. Sice jsem jim dala náskok, ale stejně jsem je potkala. Zrovna močícího muže a opodál na něj čekající ženu. No jo Murphyho zákony. Kousek dole na ně čekající třetí členku týmu, kterou jsem zahlédla, jak běží dolů. Když jsme se potkaly, ptala se mě, jestli tam ti dva jsou a zda jde dobře dolů. Říkám jo, není kde zabloudit, pořád po zelené. Před Ráztokou už tma a v Ráztoce už totálně. Došla jsem na zastávku minutu na to přijel bus. Myslím, že se i třetí ročník přechodu se opět povedl. Toš fajné to je si tak vyrazit 

Další foto: ZDE