S příchodem podzimu nastal čas pro můj tradiční pochod Javorník – Radhošť (byl to sice teprve druhý ročník, ale myslím, že ho směle tradičním můžu nazvat). Letos byl termín poznamenán náhlým sněžením a nevypadalo to vůbec dobře. Nakonec sníh zmizel a já mohla vyrazit. Konec konců na datu až tak nezáleží. Předpověď na víkend se různila, bylo hlášeno 14° a déšť. Říkala jsem si, že ráno vstanu a uvidím podle situace se rozhodnu, zda půjdu nebo ne. A tak jsem v sobotu 3.11.12, budíka nařídila na 7:30, ale čumákovala jsem už od 7. Viditelnost byla dobrá, žádný opar, akorát nebe bylo oblačné. Postupně se však začalo klubat sluníčko zpoza mraků, tak nebylo co řešit. Nachystat sváču, sebe, vše potřebné a jde se. Loni jsem vycházela v půl 9, letos v půl 10 čehož jsem pak následně zalitovala.

Sobotní dopoledne na Velkém Javorníku

Dlouho jsem nikde nebyla a už jsem cítila, že je třeba si pročistit hlavu od všech nahromaděných výkalů. Těšila jsem se tak moc, že bych dala všecko za to, aby se dal přeskočit čas a já už byla někde na Javorňasu. Po cestě se začala oblačnost protrhávat, až bylo vidět modré nebe a sluníčko se taky snažilo. Paráda, v takový počas jsem se ani neodvažovala doufat. Na Javorník jsem se vydala tradičně po své oblíbené a nejkratší zelené trase, kde vždy pod serpentinami poslouchám Červeného trpaslíka, konkrétně díl Inkvizitor. Po cestě nahoru jsem potkala asi 5 lidí, jinak mrtvo. Jiné to ovšem bylo na Javorníku, kde už bylo lidí dost a pořád přicházeli další. A nedivím se počasí na to, že je listopad luxusní a výhled taktéž. Občerstvení se konalo tentokráte jen z vlastních zdrojů a když jsem viděla osoby sedící přede mnou, jak se ládují sušenkami Pims dostala jsem na ně takovou chuť, že jsem na ně pak myslela celou cestu a říkala si, proč sakra nemám sebou nějakou dobrotu??? Poučení pro příště něco sladkého sebou. S přibývajícími lidmi a psy přibýval i hluk, který svým řvaním a smíchem dělali, takže jsem raději šla vstříc superklidnému úseku trasy, který mě čekal.

Pod Kyčerou nad Žlebem

Do sedla Malého Javorníku jsem dorazila záhy. Vzpoměla jsem si, jak jsem loni nadávala na sestup v úseku Pod Kyčerou nad Žlebem a že už tama nikdy nepůjdu. Letos to však bylo jinak, docela jsem se na to těšila a pak mě napadlo, že přece takové zážitky dělají výlet nezapomenutelným. Pokračovala jsem tedy po modré a nelitovala jsem. Cestou kolem Malého Javorníku se otevíraly výhledy do údolí a na vedlejší Velký Javorník. Po cestě 2 lidičky, neskutečná paráda. Když jsem míjela ceduli zadní Javorník, napadlo mě, že by nebylo marné navštívit osobně i vrchol Malého Javorníku. Očumovala jsem i jednu lesní odbočku, která by podle mapy měla vést na ono místo. Podle geocachingové mapy se na Malém Javorníku nachází také keška. Když už jsem u toho, dá-li Bůh příští rok chtěla bych si koupit nový telefon (i když ho samozřejmě nepotřebuju) s gpskou a lovit kešky. Geocaching mě totiž láká čím dál tím víc. Bylo to tady, obávaný úsek pod Kyčerou nad Žlebem. Všimla jsem si nových turistických cedulí, to asi kvůli B7. Ačkoliv sníh zmizel docela nedávno, i když něco málo jsem ještě po cestě potkala, nebyl žlábek tak mokrý jako loni. Menší krizovka nastala skoro u konce, kde jsem při chůzi objímala stromy. Napadlo mě, jak by se tady hodily trekingové hole, že to nebude asi jenom pro důchodce. Jestli mi bude chtít někdo něco dát na vánoce, tak si asi řeknu o hůlky. Všimla jsem si, že mě svižně dohánějí dva lidi (mimochodem s hůlkami). Nechala jsem je předejít a chlápek mi povídá: „Slečno, napište Ježíškovi, ať Vám donese trekové hůlky, to je fakt dobrá věc.“ Čímž mi úplně vyrazil dech  Odpověděla jsem, že mu to určitě řeknu a než jsem opět (ale tentokrát jen napůl v podřepu) zdolala poslední část svahu, ti už byli dávno pryč. Konečně asfaltka a asi nejpohodovější část cesty až na Pindulu a aby toho nebylo málo tak s výhledy!!! Loni jsem psala, že kdyby nebyla mlha mohl být z úpatí Kyčery pěkný výhled. Omyl. Výhled není jen pěkný - je famózní. Vidět byl náš barák, Ondřejník, Lysá hora, Červený kámen, Palkovické hůrky a vše nádherně čisté, žádný opar!!! Přiznám se, až se mi nechtělo jít dál  No proč taky? Tady je to tak nádherné a na Radhošti zase bude Václavák... Ale jednou jdu Javorňas – Radhošť, takže na ten Radhošť dojít musím.

Výhled na Lysou horu, Ondřejník, Noříčí a Velkou Stolovou z úpatí Kyčery

Na Pinduli mě k smrti vyděsil obří pes, naštěstí jsem si všimla, že je na řetězu, tak jsem to riskla a prošla jsem s velkým odstupem kolem. A už jsem šlapala loukou k lesu směr Radhošť. Přivítání bylo vskutku stylové, rozbahněné vyježděné koleje od traktoru, které se nedaly nikudy obejít. No fajn, nějak jsem to přeskákala, boty jak sviňa, kalhoty taktéž. Jelikož Lesy ČR, nejsou žádní troškaři, bahno vystřídala překážková trasa z větví pokácených smrčků. Ale totálně zamarasená byla celá cesta až na vrcholek kopečku Kání. Jakoby se už člověku tak nešlo do toho kopce těžko, ještě dávat bacha kličkovat mezi větvemi a hledat kudy projít. Opravdu stát je nejhorší hospodář a LČR jsou po Českých drahách NEJHORŠÍ státní podnik. Nechápu, jak takový bordel po sobě mohli nechat a ještě k tomu na turistické trase. Hold jsou věci, co se v Česku neřeší.

Na Kání jsem tak vylezla totálně vyřízená a spocená. Dolů jsem seběhla a těšila jsem se na normální lesní cestu. Terén fajn, ale mezi stromy začal foukat tak studený vítr, ale nebylo se kam schovat. No co nějak se to vydrží. Když jsem přicházela pod rozcestí Černá hora (885 m), přestalo mi hrát jedno sluchátko, klasika. Z loňských zkušeností vím, že na tomto rozcestí začíná Václavák, lidi chodili oběma směry, teď tu však nebyla ani noha. Bylo mi to divné, dlouho ani nikdo nešel. Popila jsem čaje z termosky, vyfotila si pramínek a šla jsem dál. Chvíli na to, mě dohnali tři lidi. Dál už tak nefoukalo, přesto jsem na sebe navlíkla, všechno co jsem si nesla sebou. Cesta nebyla už tak moc do kopce, když se přiblížil vrchol, je i kousek rovina. Závěrečné stoupání po sjezdovce, kde už jsem měla loni problém mi letos tak hrozné nepřišlo. Po tom co jsem stanula vedle vysílače, řekla jsem si, tak jsem po roce zase tady. Co se za ten rok vlastně změnilo? Když mě napadla hned ta první debilní věc s prací, raději jsem přemýšlet přestala a došla jsem k názoru, že nejlepší je, že jsme s Martínkem pořád spolu.

Pak jsem si uvědomila, že tady skoro nikdo není!! Jakto? Sobota, solidní počas a na Radhošti vylidněno. Né že by mi to vadilo – naopak, byla jsem dost překvapená. Mohla bych se podívat z vyhlídky v kapli, ovšem byla zavřená. Přitom bylo nějakých 15 h. Všechno jsem si vyfotila, výhled, kapli a sochu asi po stopadesáté... Co teď? Na hřebeni zase dost foukalo, mohla bych jít až na Pustevny, protože jsem byla fajně rozchozená a prakticky jsem žádnou únavu necítila, navíc nikde žádní lidi. Ale brzo se stmívá a taky ten vítr mě odradil, tak jsem Pustevny nechala na jindy a šla jsem klasikou po zelené do Ráztoky. A dobře jsem udělala, do Ráztoky jsem došla v 16:30 v 16:52 jel autobus a to už byla tma. Dole začalo taky solidně foukat, při čekání na autobus pod zastávkou profukovalo tak, že mi div nevlály nohy. Co říci na závěr? Stoprocentní spokojenost skoro se vším Mise se povedla, oba vrcholy zdolány, hlava pročištěna, boty zabahněny – ještěže tady ty Beskydy jsou 

Podvečer na Radhošti