V posledních týdnech je to fakt silně na palici. Nejhorší je, že to všechno asi nestojí vůbec za to. Tak nějak mám pocit, že ať dělá člověk cokoliv, je to stejně úplně na nic. Ale výlet do božských Beskyd člověku pozvedne nálad vždy. Tak jsem vyjela debordelizovat hlavu na přehradu Bystřičku. Proč ne, ještě jsem tam nebyla a na fotkách vypadá tak krásně. Trasu jsem zvolila přes Rožnov po cyklotrase Bečvě do Stříteže, následně přes Velkou Lhotu do Bystřičky. Mapy mi vyhodily vzdálenost 18 km od Rožnova. To je téměř za humny. Zpáteční cestu jsem zvolila přes Valašskou Bystřici a zase Rožnov.

22. květnový den byl slunečný a poměrně větrný. Náladu mi to však zkazit nemohlo a tak jsem zhruba v 10 h dopoledne vyrazila s úsměvem na tváři (což u mě není příliš časté) směr Rožnov. Vítr mi dal na Pindule zabrat. Jsem ovšem zvyklá, že ať jedu kamkoliv, tak pokaždé v protivětru. Po vymotání se Rožnovem už mířím po mé oblíbené cyklo Bečvě až do Stříteže. Cesta pohodová, cyklistů jen pár.

Po cestě jsem dokonce viděla vrcholek s vyhlídkou U Javora, kolem kterého pojedu. Čekala mě odbočka na Střítěž, kde jsem měla následně odbočit na cyklotrasu 6219. U kostela ve Stříteži jsem si musela vytáhnout mapu na pomoc, neboť jak to u cyklotras bývá, jsou buď špatně označené nebo nejsou označené vůbec. Mapa mi taktéž prozradila, že mě čeká stoupání, nu nevypadalo to nijak děsivě… Po chvílí se objevila i cykloznačka, na velmi dlouho jediná. Tak jsem si hleděla svého kopce, odboček jsem si nevšímala.  Pořád šlapu a šlapu, až už fakt nemůžu a slízám. Vidím žlutou cedulku. Super jedu dobře. Nikde nikdo jen cesta směřující do kopce do lesa. Na cedulce je varování, že následujících 1500m je špatně sjízdných. Co si pod tím mám představit? Odbudu to tím, že je určitě zase zamarasená cesta od stahování dřeva. Jak tak pořád tlačím kolo, kopec nepolevuje navíc je pořád strmější. O několik desítek metrů dál a vypocených několik litrů potu je mi jasné, co bylo špatně sjízdným úsekem myšleno. To je krpál pomalu jak na Lysou. Koukám do mapy a nejbližší vrchol má 530 m. To snad není ani možné, takový mini vrcholek a takový stoupák? Když na to tak vzpomínám zpětně, připadá mi, že jsem to šla celou věčnost. Když jsem vyšla u obydlí, kde zrovna paní sekala trávu za doprovodu dalšího štěkajícího, ale aspoň neskákajícího psa, zaradovala jsem se, že jsem se konečně zbavila toho kopce. Ve skutečnosti to do kopce ještě malý úsek byl, ale dalo se jet. Veliké plus byly výhledy a když jsem vyjela až vyhlídce U Javora, tak to byla jedním slovem paráda. Nádherné a fotogenické místo (viz. fotogalerie) s nádherným výhledem na Rožnov a okolí. Silně foukalo, tak jsem prvotní úvahu o tom, že zde posvačím, zavrhla a pokračovala jsem famózním sjezdem do nedaleké Velké Lhoty.

U Javora

Pokud někdo slyšel o Velké Lhotě tak pravděpodobně ve spojení s tolerančním kostelem, který nevypadá jako kostel (možná proto se mi tak líbil) a v neposlední řadě s autorem notoricky známé dětské knihy Broučci – Janem Karafiátem, jenž zde pobýval. Okolí kostela je nově upravené, je to vlastně taková malá náves s bus zastávkou, cestou a domky v okolí. Nacházejí se zde i dvě zastávky Karafiátovy naučné stezky. Před kostelíkem jsem se usadila na lavičky - čas na sváču. Po chvíli se odkudsi vynořil místní domorodec se slovy „To máme dneska hezky, že?“ Tééda to se moc nestává, že lidi promluví jen tak. Najedená a napitá se vydávám na Bystřičku. Mapa říká, že je to už jen co by kamenem dohodil. A hlavně z kopce!!! Sjezd si tak užívám, až zapomenu odbočit a místo k hrázi jedu na opačnou stranu. No neva stejně bych si přehradu objela i tak.

Toleranční kostel Velká Lhota

Na pravém břehu je to samá chatka a hromadná ubytovací zařízení, která už mají svá nejlepší léta za sebou. Koukám, že bych si zašla k vodě, ale jak tak jedu vidím jen výstražné cedule se zákazy vstupu a soukromými pozemky. Těm lidem už asi z toho soukromého vlastnictví hrabe. A to nemyslím tady na Bystřičce, ale obecně. No jo hold všechno je rozkouskované, rozprodané a všechno je NĚČÍ. Když vyjedu z pravého břehu a napojím se na levý břeh, kde vede hlavní silnice, začnou mě pálit ruce a dost silně. Bodejť by ne, když slunko praží, stín žádný a já mám ruky totálně rudé. To není dobré. Jelikož je Bystřička malinká, na hrázi jsem za chvíli. Přehrada Bystřička má jednu z nejstarších hrází v republice, vodní dílo bylo budováno mezi lety 1908-1912. Původně pro potřeby kanálu Odra-Dunaj-Labe. Dnes plní funkci rekreační a ochrannou. Pro svou architektonickou a technickou jedinečnost je od roku 2003 oprávněně kulturní památkou. Mé první kroky míří ke schodišťovému přelivu, který si pak jdu prohlídnout i zdola. A ta hráz!!! Je tak krásně postavená a hlavně pečlivě obložena kameny. Další klišé je, že mé srdce plesá. Přehrady a různé vodní nádrže to je zkrátka můj fetiš. Procházím hrází a fotím, co se dá. Voda je po vydatných deštích poměrně kalná, tak to na nějaké smočení dnes nevidím. Po té co obejdu hráz tam a zpět sezdávám, že je třeba opravdu zalézt na chvíli do stínu. Ideální místo spatřuji posléze, když vidím kousek od hráze menší skaliska schovaná pod stromy. Chvíli povegetuji, pojím a sleduju pracovníky z povodí, jak se plaví na loďce a posléze zalézají do správní budovy. Konec kina, vyrážím cestou k domovu. Pár metrů od hráze se nachází hotel Klenov. Nyní vyrabovaný a chátrá. Okna jsou zde otevřená, tak se ve větru ozývá třískání okenních rámů. Ach jo, pak člověku nemá být smutno.

Přehrada Bystřička

Na levém břehu potkávám hospodu. Bohužel čepují Pardála, tak to odpískávám. Stále neopouštím myšlenku namočení nohou, které by teď uspaly asi i koňa, kdybych se zula. Ale není kde! Zkrátka prekérka, tak pokračuju směr Valašská Bystřice. Netrvá dlouho a jedu kolem potoka Bystřice. V jednom místě odbočka k potoku a už jsem tam. Voda vypadá čistě a zdravě. Teď ještě slanit tam s mým kolem, neboť koryto je obdlážděné a upravené. Opět cajk, takže kolo stavím na betonový schůdek, sundávám boty a chladím nohy ve studené vodě. Totální luxus. Opravdu, akváče apod. to neuznávám. Řeka to je klasika. Užívám si klid a pohodu. Jak dlouho jsem tam byla nevím, nic mě výjimečně nehonilo. K dokonalosti okamžiku chybělo jen vychlazené pivo. Pak se odnikud vynořil asi 12 letý týpek na kole a asi chtěl taky sestoupit k vodě. Když si mě všiml, asi ho to odradilo (nedivím se, měla jsem tričko dole a špeky venku). Tak se chvíli poflakoval kolem a pak zmizel.

Cesta do Rožnova přes Bystřici je moc fajná, ale vesměs do kopce a po slunku, takže ke konci už fakt s připálenýma rukama trpím. Polévání vodou pomohlo vždy jen na chvíli. Ale jinak moc krásné pohledy na Valachy, kam moc často nezajíždím. A je to škoda. Rozhodla jsem se, že nebudu až tak moc starohamersky založená a začnu objevovat i místa na Valašsku, dokud bydlím relativně poblíž. Nad Bystřicí je další parádní sjezd až do Rožnova. Dokonce tak parádní, že málem nevyberu jednu ze zátáček. Už se vidím na zemi, ale těsně to vyberu – jsme s kolem zkrátka sehraní. Vyjíždím u sochy znuděného čtenáře. Rožnov mám opravdu ráda. Je to hodně sympatické město, ráda tam jezdím. Dovedla bych si i představit bydlet tam. Teď však jen projíždím a krom křižovatek nikde nezastavuju. Při cestě na Pindulu míjím nedostavěný komplex rožnovských lázní a je jasné, co dalšího musím navštívit a zdokumentovat. Doma jsem za chvíli a první, co mě zajímá je, zda ještě máme panthenol  Debordelizace úšpěšně provedena, jen už by to chtělo zase další a nějakou fakt pořádnou!

 Fotky ZDE!!!

 Trasa cesty pro případné následovatele: mapy.cz/s/dHx0