Jméno stavitele Kurce vám asi moc neřekne, pokud vyloženě nejste milovníky zdejšího regionu a nenarazili jste na něj v místopisné literatuře, či na pohlednicích. Přičemž při pohledu na fotografii s prapodivným stavením (trochu na styl perníkové chaloupky) s chlapem na střeše si nejde neříct: „Co to kruci je?“

Tak se prosím seznamte – vlastním jménem Josef Kuřec, místními zvaný Kurec. Ve třicátých letech 20. století proslul tím, že chtěl vlastnoručně postavit repliku jedné z Jurkovičových staveb (údajně to měla být Maměnka) v Kunčicích pod Ondřejníkem. Jenže víte, co se říká: „Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány“. Nicméně vytrvalost, se kterou pracoval na svém cíli, mu rozhodně nelze upřít.

Kurec byl ve své době zřejmě tak legendární, že mu František Horečka věnoval i samostatnou kapitolu v Knize o památném Radhošti. Díky němu si tedy o Kurecovi můžeme říci víc. Horečka jej popisuje jako malého, zavalitějšího mužíka, zarostlého, připomínajícího „jeskynního člověka dávných dob“, dokonce použije i označení primitiv. Přestože jeho popis působí poněkud odstrašujícím dojmem, prý to byl z hloubi srdce poctivec. Všechny asi zajímá, proč chtěl místní podivín stavět zrovna další Maměnku. Traduje se, že Kurce v mládí zaujala jedna švarná dívčina z Kunčic. Ta mu však pravděpodobně v žertu sdělila, že si ho vezme, až jí postaví vilu, jaká je na Pustevnách. Protože byl Kurec očividně muž činu, dal se do práce. Bez jakéhokoliv plánu, jen on sám spolu se sekyrkou, pilou a hlavně kladívkem.

Villa stavitele Kurce na dobové pohlednici

Stavbě se začalo říkat: „Villa Kurcova“ a prý se nacházela v lese na Pekliskách. Horečka uvádí, že jde o věčně nedokončenou a stále začínanou stavbu. A to proto, že jednou stavbu shodí vichřice, jindy zase povolí trámy, nebo se stavení nahne. Dokonce mu naschvály dělali i lidé. A tak Kurec pořád buď začíná odznova, nebo dokola opravuje a to už prý dobrých TŘICET LET a pořád je na začátku. Vila se ve větru viklá a vítr též pravidelně odnáší špatně přidělané šindely ze střechy, dovnitř prší i sněží a sklo v okenicích byste také hledali marně.

„Kolem oken pěkně ozdobné rámce vyřezal, o pavlačích přemýšlí, o nádheře prvního patra v němž dosud lze bydlet jen vrabcům; do štítu přibil si beranní lebku se zatočenými rohy a obrubu kolem oken natřel jakousi řídkou šťávní zelení, jakoby namačkanou z housenek. Vejdete nízkými dveřmi dovnitř, do přízemí. Hliněná, udupaná podlaha a haraburdí. Putýnka a sekera za dveřmi v koutě, pod oknem pryčna s hadry, na stěně staré kyvadlové hodiny, které snad jdou jen ve větru, uprostřed zrezavělý železný vincek a na něm utřepený železňák s vařenými, již dávno vychladlými brambory v slupce. Josef si jich uvaří vždy na několik dní. Chléb tu nenechává – myši by se mu s ním spravily. Občas si ve městě koupí pecenek, je-li při penězích – sní jej najednou a pak má aspoň na dva dny pokoj. Když se vrátí z práce od domkařů nebo sedláků, kteří mu dají najíst, pak se zas dá do svého životního díla. Klep, klep, klep! Ťuká jako osamělý datel. A v létě v zimě přespává ve své podivné vile, vzdálen od lidí a schůdných cest. Co mu to jen vlezlo do hlavy?“

Jak to s ním dopadlo, již Horečka bohužel neuvádí. Kapitolu o Kurecovi zakončuje konstatováním: „stav dál, i když nikdy nedostavíš“. Vzhledem k tomu, že repliku Jurkovičovy Maměnky v Kunčicích nenajdeme, tak se dá odvodit, že jeho několik desítek let dlouhé snažení nemělo úplně šťastný konec. Ovšem, jak se říká – i cesta může být cíl.

Zdroj: František Horečka: Kniha o památném Radhošti, Frenštát pod Radhoštěm 1931. str. 164-166.