Silvestrovský výstup na Monte Čupelo (tzv. Lašský Říp 524 m n. m.) se letos uskutečnil již po osmé. My jsme byli poprvé před třemi lety a myslím si, že můžu směle označit tuto akci za naši tradiční.

Aby samozřejmě bylo nějaké zpestření, tak jsem zase od Božího hodu nachcípaná. Nic extra, ale v terénu se člověku přece jen jde dost blbě, když máte kopr z nachlazení. Den před Silvestrem se mi ještě spustila rýma. Ale říkala jsem si, že na Čupek prostě chci jít a půjdu i kdyby nevím co. Protože vyšel Silvestr na sobotu, měli jsme peška s autobusy tam i zpátky. Jediný použitelný autobus do Metylovic jel už před devátou hodinou. Došlo na hledání alternativy, která se nakonec našla v podobě cesty vlakem do Pržna a následně po modré značce 3 km na Čupek. Já tudy nikdy předtím nešla, takže proč nezkusit novou trasu. Mapy.cz hlásily hodinu cesty, což vycházelo akorát.

Takže jsme se vydali netradičně vlakem a nebyli jsme zdaleka sami. Dost lidí vystoupilo v Pržně a šlo zároveň s námi a další davy se přidávaly cestou. Fakt jsem byla překvapená, protože jsem si myslela, že touto stranou asi moc lidí nepůjde. Každopádně jsme si nahoru mákli. Já byla spocená až na prdeli, moje funění přes ucpaný rypák a pravidelné smrkání museli slyšet snad až na Ondřejníku. Do toho docela mrzlo a já si jen v duchu říkala, že jestli neodležím toto, tak už nic. Každopádně mi všechny kapesníky, které jsem měla připravené na celou akci, padly jen během cesty na Čupek.

Novoroční přípitek Lašského krále

Nakonec jsme tedy dorazili lehce po 11h. Na vrcholku už bylo docela živo a celkově bych řekla, že návštěvníků rok od roku přibývá. Není se co divit, je to moc fajn akce. My jsme hned po příchodu zvětřili tradiční polní kuchyni. Ani letos nechybělo teplé bezové víno. Byl to asi nějaký lepší ročník, protože chutnalo fakt dobře. Ještě se krátce vrátím k naší cestě nahoru. Nešlo si nevšimnout, jak se i na Čupku kácí stromy. Nevím jestli i tady řádí kůrovec, ale slušně se tu rube. Můžeme být rádi, že byla námraza a nemuseli jsme se brodit ve …, protože okolí bylo slušně rozježděné od traktorů.

Jakmile jsme dopili bezáka, šli jsme si obejít útulnu. Potkali jsme i člověka, se kterým jsme se před dvěma lety bavili o místní bývalé útulně, dnes ruině. Pokud vás zajímá, co všechno nám dotyčný tehdá povyprávěl, mrkněte ZDE - je to zajímavé počtení. O zaniklé útulně píšu ve druhém odstavci. Hned jsem se ho ptala, zda je s budovou nějaký posun. Samozřejmě nic. Čehož se hned chytily dvě paní stojící opodál s tím, že slyšely, že to někdo koupil - snad nějaká obec. Druhá paní také souhlasila s tím, že jí to říkal syn. Což náš informační zdroj popřel, že nic takového neví a je to nesmysl, že by to teď někdo kupoval a hlavně proč. Nedalo mi to a nakoukla jsem do katastru nemovitostí, kde stále svítí tradiční seznam jmen vlastníků. Zřejmě se bude jednat jen o nějakou fámu. Faktem ovšem zůstává, že něco zde přeci jen za ten rok přibylo. A to stylový dřevěný přístřešek pro turisty a nové lavičky. Že by Čupku svítalo na lepší časy?

Na Čupku

Když jsme se vraceli z obhlídky, zrovna jsme se připletli do davu, který bylo nutno „uklidit“ stranou, protože zrovna přicházel Lašský král se svou družinou. Pochopitelně byl hned po příchodu „donucen“ k uvítací štamprli, bez které by zřejmě ani nemohl být vpuštěn dál Netrvalo dlouho a král Zdena Viluš I. se chopil mikrofonu, aby přivítal všechny přítomné a pronesl tradiční novoroční projev. Mimojiné vyzval i všechny Lachy ke sbírce, bo není možné, když se všichni Laši dají do kupy, aby Radegast padl do rukou Japoncům. Dneska čtu, že Japonci jako majitelé Prazdroje jsou už víceméně hotová věc. Hmm. Král také připomněl, že rok 2017 bude pro Lašské království výroční, protože slaví 30 let od svého založení. Taktéž shrnul, že pravidelně vydávají Lašský dostavník a pořádají krom silvestrovského Čupku spoustu další akcí.

Dokonce jsou letos i účastnické listy, které loni nebyly, což mě nesmírně zklamalo. Teď mám konečně svůj účastnický list a jsem spokojená. Byla i razítka, pro které jsem původně jít nechtěla, protože razítko Obecní úřad Metylovice mám jako jedinou památku již z loňska, ale otec mě přesvědčuje, že třeba letos bude nějaké víc tématické A fakt že jo. Letos je razítko z muzea bičů. Ještě mířím ke stánku, kde loni prodávali metylovické kalendáře. Nevím, jestli tady letos byli, ale každopádně stíhám už jen prázdný stánek. Co se dá dělat, loni jsme měli kalendáře tři a letos nemáme ani jeden.

Když jsem v úvodu psala, že máme peška s busy, víceméně jediný bus zpátky jede ve 13:35. Otec ještě navrhuje jít do Frýdlantu pěšky, což by mi za normálních okolností nevadilo, jenže takhle jsem ráda, že jsem vůbec došla na vrchol - a co teprve zbytek dne. Nutno ovšem podotknout, že nahoře je mi fajně. Počasí přeje a když si člověk stoupne na sluníčko a popíjí bezáka je to pecka. Do toho prozpěvuje Lašský král, což se mi dobře poslouchá. Zkrátka se mi dolů nechce, zvlášť když je to jednou za rok. Ale musím. Rychle slézáme po žluté značce k metylovickému kostelu. Výhledy z louky, kudy prochází žlutá, opět fantastické. Už třetí rok, co chodíme na Čupek, je vždycky luxusní počasí. Fotím jen v rychlosti, protože není času nazbyt. Říkám si, kruci snad to příští rok vyjde časově a se zdravím líp.

Při cestě dolů

Na zastávce už čeká spousta lidí - řekněme decentně - v důchodovém věku a my jsme docela v údivu kolik, už toho mají upito. Docela se bavíme Jsou roztomilí, jak se dvacetkrát ujišťují v kolik jede bus, desetkrát hledají své idosácké kartičky, do toho stihnou ještě štamprli na cestu a pak v buse si vyměnit emailové adresy Hlavně nás zaujme jedna paní, která je tak trochu ve stresu z 18 letého mladíka. Nevím, jestli je to její vnuk, každopádně se na nás z ničeho nic při nástupu do busu otočí a říká, že je za něho zodpovědná, že má čerstvých 18 let (byť se absolutně neznáme). Mladík přichází vycházkovým tempem po odjezdu busu (je to docela klikař, má štěstí, že to trvá, než všichni nastoupí) a ihned po nástupu vytahuje z batohu pálenku, kterou zkušeně mixuje s Pepsi colou. Paní do něj pořád hučí něco o jeho rodičích, ani se to pořádně nedá popsat, ale fakt z toho nemůžeme Paní potom někomu volá, že ho doveze na jinou zastávku, pak něco hučí do řidiče, ale to už vystupujeme, takže nějaké vyvrcholení příběhu nám uniká. Zase si říkám - o tohle by člověk přišel, kdybychom šli pěšky.

Na závěr klasika - přání do Nového roku. Bude to stručné. Hlavně zdraví a spokojenost sami se sebou, všechno ostatní snad přijde samo.

Foto z akce: ZDE