Pro každého, kdo by se na Hamry chtěl vydat a stejně jako já auto nevlastní, musím upozornit, že autobusové spoje jsou jedním slovem děs. Nakonec se mi podařilo najít spoj v 9:00 z Ostravice. Měla jsem obavy, vlak měl přijet deset minut před odjezdem autobusu. Zastávka je sice hned u nádraží, ale znám ČD - deset minut není zpoždění, ale běžná věc. Další bus na Hamry jel až někdy ve dvanáct, nezbylo mi než doufat, že to stihnu a kdyby ne, můžu si zajít na Lysou . Abych to dlouho nenapínala, všechny vlaky přijely včas, narozdíl od autobusu, který přijel až v 9:10... Překvapilo mě, kolik lidí šlo ten den na Smrk, kromě výpravy důchodců, kteří jeli se mnou autobusem do Hutí pod Smrkem, jsem to hodněkrát zaslechla taky ve vlaku. Když jsem se nacpala do autobusu, cesta probíhala docela poklidně, sice se zdálo, že má naložený autobus v kopci docela problém, ale dojeli jsme. Po vystoupení důchodců, zůstali v buse kromě mě, čtyři mlaďoši, kteří se celou cestu dohadovali, že "za touhle zatáčkou už ta zastávka bude". Když ani za několikátou zatáčkou zastávka pořád nebyla, vzdali to s konstatováním, že tyhle zatáčky jsou všechny stejné. Pravdou je, že levobřežní cesta je docela peklo. Jedna zatáčka za druhou, do toho hustý provoz a v létě šílení motorkáři, kteří snad nejezdí nikam jinam než sem. Úspěšně jsem vystoupila na Samčance, řidič raději jméno zastávky zahlásil, mlaďoši ještě jeli o zastávku dál.

 

 

Jelikož jsem měla relativně čas, vytáhla jsem Canona a vydala jsem se projít "nové centrum Hamer" na Samčance. Zatím se mi nepoštěstilo se tady nikdy zastavit, vždy jsem jenom jela kolem. Mají to tam fakt hezké a příjemné. I když s původním zatopeným centrem se to srovnat nedá. Všichni asi ještě spali, připalo mi, že tam jsem úplně sama. Když bylo nafoceno a prochozeno skrz na skrz, vydala jsem se prozkoumat další zajímavost a to bývalou bobovou dráhu s přívlastkem "jediné v Beskydech".

 

Dráha se nachází hned pod parkovištěm. Na pohled vypadá docela zachovale, to se ale člověk nesmí vydat dál do lesa. Žalostný pohled, vytrhané desky naházené na hromadách, zrezivělé lampy a čím dál člověk jde, tím je to horší. Končí i dráha, resp. nekončí, ale to poznáte jen podle zničených budek a zbytků sloupků, na kterých byla dráha kdysi postavena. Prý se jedná o obnovení této dráhy, tak snad to vyjde, kdysi to muselo být asi terno. Přes to, že mi bylo líto, jak dráha dneska vypadá, i tak mě procházka po ní okouzlila. Fakt, že jsem na vlastní kůži poznala význam slov "vstup na vlastní nebezpečí", když mi dvakrát na mokrých deskách, dost škaredě podjely nohy, mě nemohl rozhodit. Čas běžel, fotky přibývaly geometrickou řadou, je třeba vydat se na Javořinku.

 

Ze Samčanky je to poměrně malý kousek po modré turist. značce. Avšak poměrně nešťastný kousek, protože vede po již zmíněné "pekelné" silnici. Je fakt, že člověk se aspoň víc těší, až zapadne do krásného, tichého a navíc obrázkového lesa. Před vstupem do lesa stojí tabule s informacemi o Obrázkové cestě na Javořinku. Já jen stručně nastíním oč se jedná: Děti z osady Javořina, chodily tímto lesem denně do školy v údolí dnes zaplaveném vodami přehrady Šance. Aby jim cesta lépe utíkala, vyzdobila cestu obrázky jistá paní Pepinka (Josefa Tomášková), její malebnou chaloupku najdeme na Javořině dodnes. Každé z dětí mělo jeden obrázek nastarost, ale jak to s dětmi bývá, vyrostly, rozprchly se do světa a obrázky chátraly. Až do roku 2007, kdy došlo k jejich k obnově. U každého obrázku se nachází lavička, najdeme zde i studánky.

 

 

 

 

 

Hned po vstupu do lesa mě přivítaly tři obrázky, byla jsem tak nadšená, že je mám vyfoceny tak dvacekrát U každého obrázku je poučení o tom, jak se chovat v lese. Spousta lidí by si tyto zásady potřebovala, přinejmenším "oživit" a obrázek prasátka s textem "podívej se jak vypadáš, když odpady a smetí v lese necháváš" si instalovat, někde kde by jej měli stále na očích. Já si připadala, jako malé dítě v pohádce, "jééé další obrázek a tam je dalšííí"!!! Od obrázku k obrázku, v kouzelném lese, kde mezi stromy prosvítaly paprsky sluníčka, jsem najednou byla až nahoře na Javořince. Spolu s ostatními chaloupkami mě přivítala i Pepinčina chaloupka. Z vršku osady byl krásný výhled na okolní kopce, žít tady muselo být nesmírně těžké, ale taky velice nádherné! První část výletu byla úspěšně za mnou, váhala jsem zda pokračovat po modré kolem vrcholu kopce Javořina, podle které osada nese své jméno až do Bílé, nebo po naučné stezce přes osadu Němčanka, zpět do centra Hamer. Nakonec vyhrála touha poznat další Hamerskou osadu a dozvědět se něco na naučné stezce.

 

Procházka to byla pěkná, místy s pěknými výhledy na Kněhyni, Smrk či osadu Klubová. Škoda jen, že oficiální výhledové místo, je poměrně dost zarostlé smrky a tak člověk vidí jen zlomek z nakresleného panoramatu. Na informačních tabulích, jsem se dozvěděla zase něco nového o historii Hamerských osad, hlavně mě zaujalo "dětské zastavení" s obrázky zvířátek na stromech a kuličkovou hrou přidělanou na pařezu. Tady jsem strávila poměrně hodně času Na osadě Němčanka bylo ten den docela rušno a já byla překvapená, že je odtud vidět až na Bílý Kříž. No chtě nechtě byl čas vrátit se na Samčanku. Tady jsem si ve stejnojmenné restauraci dala závěrečné pivo a když jsem si tu ráno připadala uplně sama, teď tady bylo až moc živo. Přeplněným autobusem jsem pak odjela směr domov s tím, že jsem prožila krásný den a na Hamry zase brzo vrátím.