V sobotu 17.3.12, se po dlouhém rozmýšlení a několikerých změnách plánů (původně byly ve hře Gruň, nebo Bílý Kříž), nakonec konal výlet na Skalíkovu louku. Skalíkova louka, je horský hotel, ležící ve výšce 875 m n. m., dostupný po zelené značce z Pusteven, nebo z Prostřední Bečvy. Na netu moc informací o tom jestli je chata v provozu, nebo ne nenajdete. Chata sice funguje, ale jakým způsobem k tomu se ještě dostanu.

Sobotní počasí bylo luxusní, sluníčko a příjemně teplo. Trasa byla jasná: klasicky po modré na Pustevny, zde se napojit na zelenou značku vedoucí ke Skalíkově louce a po ní pokračovat až do Prostřední Bečvy a busem v 15:41 domů. Celkem nějakých 10 km. Na Ráztoku jsem dorazila v 9 h. Moc lidí nejelo a ti co jeli se odpojili u lanovky, takže jsem se do kopce lopotila sama. Počáteční nejprudší namrzlý úsek, co mě až málem oslepil, jak se leskl, mi moc optimismu nepřidal. Jak jsem měla poznat posléze – bylo hůř. Když jsem se připosranými krůčky přes náledí dostala a odbočila za značkou do lesa, přivítala mě napůl rozbředlá, asi půl metrová vrstva sněhu. Snažila jsem se držet ušlapané stopy, moc platné to ale nebylo. Minule jsem zde zmiňovala, že v mých goretexech nevydržím, tak jsem i teď obula normální zimní boty. Hned po pár zabořeních boty nasákly a s nimi i ponožky. A to nebyla ani půlka kopce. Zatím pokaždé, co jsem tudy šla jsem, se u domku vlekaře odpojila a šla po sjezdovce. Teď to nešlo, neboť se tam lyžovalo. Čili nezbylo nic jiného než pokračovat lesem. Nejprve jsem nemohla najít, kde je značka, fakt by mě zajímalo, kdo značení dělá, protože někdy by měl sebou člověk mít psa vycvičeného na hledání značek. Abych to nezdržovala, značku jsem neviděla, dala jsem se po nejvíc vyšlapané cestě. No nebyla to ta správná. Nevím, jak se mi to povedlo, ale zanedlouho jsem zůstala stát v lese po kolena ve sněhu, a po jiných stopách, či prošláplém chodníčku ani památky. Zoufalství se ve mně mísilo s nasraností, nohy studené a fest mokré, ale jinak mi bylo horko. Ideální stav Šla jsem dál pořád nahoru, vlastně mi to už bylo jedno, jestli někde značku ještě najdu. Pak jsem ji našla pod Pustevnama.

Na Pustevnách moc lidí ještě nebylo, původně jsem počítala s tím, že se zastavím na tradiční pivo v bufetu U Lanovky. Ale byla mi dost zima na nohy, tak jsem studené pivo neriskovala. Tak mě napadá, že tradiční pivo, už ani tradiční není, naposledy jsem tam byla loni v létě... 

Chata Libušín Pustevny

Začala jsem hledat nějaké místo, kde bych mohla posvačit, popř. sundat na chvíli boty. Na parkovišti u Tanečnice se mi podařilo objevit staré konstrukce bývalých skokanských můstků. Na tom menším bylo pár schůdků zachovalých, tak jsem se na něm utábořila. Můstek byl postavený v třicátých letech, nyní je z něj rezavé torzo. Patrné je doskočiště a budka pro rozhodčí, nebo jak to nazvat. Snažila jsem se vysušit vnitřek bot aspoň papírovými kapesníky, ale příliš to nepomohlo. A nahradní ponožky? Kdo by je bral! Posléze jsem si všimla, že si cestou sklouzla z jednoho copu gumička, takže jsem šla s rozpletenou půlkou hlavy. Náhradní gumička nebyla, hřeben taky ne, prostě paráda. Alespoň má vlastnoručně upečená bábovka na dnešní výlet mi zvedla náladu. No nic, nafotit zbytky můstků a jít na Skalíkovu louku. 

Torzo malého skokanského můstku

Úsek z Pusteven je poměrně nešťastný, protože se jde kousek po hlavní cestě a provoz docela sílil, ke všemu značky nejsou příliš k vidění, tak si člověk pořád říká, jestli neměl jít někde podél cesty a ne přímo po cestě. Trable se značkama mě nakonec provázely po celou cestu. Nakonec se, ale značka objeví a vede konečně do lesa. Vypadalo to, že přes zimu je tady upravovaná běžkařská trasa, teď byla ale rozňahňaná. Cesta probíhla v maximálním poklidu, nebořila jsem se, nebylo to do kopce a v jednom místě byl i výhled. Potkala jsem tři lidi a protože bylo hodně teplo sundala jsem bundu i mikinu. A co se nestalo, našla jsem svoji gumičku - zapadlou v kapuci. Došla jsem k rozcestí Skalíkova louka. Opět perfektní značení. Značka ke Skaličce žádná, jen ukazatel s šipkou doprava. Tak jsem šla. Celé jsem si to obešla, mimochodem opět jsem šla po kolena ve sněhu a opět jsem měla chuť někoho nakopat… Ale došla jsem. Nebo spíš jsem se probrodila sněhem až k chatě.

Pohled na chatu a bazén

Z chaty se ozývalo štěkání psa, ale jinak to tady vypadalo mrtvě. Chtěla jsem jen nahlídnout přes okno. Vidím vevnitř prázdno, jen starší paní volá: "pojďte dál, on nic neudělá" (ten pes). Původně jsem dál jít nechtěla, ale tak co, aspoň uvidím, jak to tam vypadá. Na první dojem paráda. Na stěnách trofeje z jelenů, vycpaná hlava divočáka, spousta květin, rybičky… Byla jsem i ráda, že jsem šla dovnitř. Paní se ptala, co si dám. Čepované pivo nebylo, prý tady s bečkama nevyjedou, což se dá pochopit. Já měla problém tady i dojít. Dala jsem si teda svařák. Když jsem se začala rozhlížet podrobněji, křivila se mi huba hnusem. Bordel na parapetech, ubrusy špinavé a od psích chlupů, vedlejší židle propálená od vajglů a na zemi pod stolem odpočívá špinavá lžíce. Polreich by už asi plnil x-tý sáček. Zažila jsem už lecos, ale takový binec? Bylo pozdě utéct. Paní přede mě postavila svařák a citrónku, na jejímž vývodu se skvěl černý psí chlup. Polkla jsme naprázdno. Sklenička však vypadala čistě, lžičku jsem raději utřela papírovým kapesníkem a s pánem bohem do toho. Svařák jsem vypila, nebyl nejhorší ani nejlepší. Paní se dala do řeči, kolik že je lidí na Pustevnách, že určitě sem lidi teprve dorazí, když jsem řekla, že tam moc lidí ještě nebylo. Taky zmínila, že je tady už x-let, což mě docela dostalo, že jí ten bordel nevadí, nebo ho nevidí, třikrát ji prý tady přepadli cigáni… Když jsem odcházela, přišla s tím, že jí rupla voda a má zaplavenou kuchyň. Prostě tohle jsem fakt nečekala Na záchod jsem rači ani nešla. Zklamání bylo docela veliké, taková krásná chata, ale už si tam nikdy nic nedám. Sere mě, že hodně horských chat je v takovém stavu, nebo nefungují vůbec. Koupaliště u chaty je zničené už asi na furt, nacvakala jsem pár fotek a šla jsem dolů.  

Interiér chaty

Hlavou se mi pořád honilo, jestli to byl fakt nebo se mi to zdálo. V botech mi čvachtalo, až jsem se dočvachtala do Prostřední Bečvy. Nad Bečvou mě zradil ještě letní čas na Canonovi, který ukazoval 15 h, ale ve skutečnosti bylo 14. Tak jsem spěchala, aby mi bus neujel, protože jsem nevěděla, jak je to ještě daleko. Došla jsem. Mimochodem jsem opět odbočila blbě ze značky – prostě nikde nebyla… Na zastávce mi mobil ukazoval 14:25, pak mi to došlo. Nepřetočený čas na foťáku. Hodina a dvacet min. času. Co teď??? Dojedla jsem sváču, prohlídla fotky, moc času neuplynulo. Na odjezdech nebyl vůbec napsaný můj bus… Divné, ale název zastávky seděl… Šla jsem se projít, za rohem byla hospoda Zavadilka a další busová zastávka. Tady jsem našla napsaný svůj bus, předchozí zastávka byla na cestě na Pustevny. Tam bych čekala marně  Původně jsem myslela, že půjdu na další nejbližší zastávku provoz mě ale spolehlivě odradil. Nedalo se nic dělat, šla jsem na vytoužené pivo do Zavadilky. Taky se mi chtělo na záchod  Paní na baru se mě ptala, jestli mi bylo už 18. Bylo, dokonce to už pár let bude. Pivečko chutnalo a hlavně bylo zasloužené. Dopila jsem tak akorát a hned jsem šla čekat autobus. Přijel přesně a už zbývalo jen úspěšně dojet domů. Konec výletku, až na pár věcí ho můžu označit za povedený. Doma jsem byla tak ráda, že můžu zout ty mokré boty! Opravdu dobré obutí to je základ!

Foto: ZDE

P.S.: Aktualizace 03/2014 chata je uzavřena a v rekonstrukci! Report z březnové návštěvy ZDE